Plané vládní sliby - Kauzy ekologického hnutí I.
9. 5. 2003 - Martin Ander, Sedmá generace
Dukovanská jaderná elektrárna byla uvedena do provozu ještě v době, kdy podle ústavy naši společnost vedla komunistická strana. Vyhořelé jaderné palivo bylo tehdy ponecháváno v tzv. vymíracích bazénech po dobu tří let, poté odváženo do Jaslovských Bohunic a následně pak do Ruska, kde z něj získávali plutonium do jaderných hlavic. Hledání koncepčního řešení, kam s odpadem, tedy nebylo třeba. Na počátku devadesátých let však společnosti ČEZ vznikl v souvislosti s vypovězením smlouvy s Ruskem problém, a tak začala usilovat o vybudování meziskladu pro vyhořelé palivo z Dukovan přímo v areálu elektrárny.Petice a pochody
Záměr se setkal s velkou nevolí místních obyvatel především proto, že přinášel do již tak dost zasažené oblasti další riziko. K jaderné elektrárně, skládce nízce a středně radioaktivních odpadů a nedalekému vojenskému letišti v Náměšti nad Oslavou měl přibýt ještě mezisklad vyhořelého jaderného paliva.
Hnutí DUHA se problematikou jaderných elektráren včetně té dukovanské věnovalo již od svých prvopočátků na podzim 1989. Není tedy divu, že okamžitě po zveřejnění záměru vybudovat v Dukovanech mezisklad, zahájilo svou první velkou kampaň. "Začali jsme spolupracovat s lidmi z Dukovan, Rouchovan, Mohelna, a to včetně starostů," vzpomíná Jan Beránek, který stál v čele kampaně. "Tehdy se ještě všichni domnívali, že když se občané proti něčemu postaví, tak si svou nakonec prosadí," komentuje tehdejší nadšení místních občanů. Koncem dubna 1992 uspořádalo Hnutí DUHA první velkou veřejnou akci - pochod z Dukovan do Rouchovan, kterého se zúčastnilo na dvě stovky místních. Poté vznikla petice, se kterou aktivisté obcházeli dům od domu všechny obce v okolí, aby prokázali, že většina obyvatel si mezisklad nepřeje. To se podařilo již na sklonku léta 1992.
V této atmosféře se do případu vložila i Pithartova vláda, která nakonec vyjednala se starosty kompromis. Ve svém usnesení č. 213/1992 se zavázala, že mezisklad bude mít jen omezenou kapacitu 600 tun a že odpady se do roku 2005 přesunou do centrálního úložiště mimo region. Kromě toho se podařilo ministerstvu životního prostředí, vedenému v první polovině roku 1992 ještě Ivanem Dejmalem, uzavřít dohodu s ČEZem, že záměr výstavby meziskladu bude posouzen podle zbrusu nového zákona o posuzování vlivů staveb na životní prostředí, tzv. EIA. Ta dohoda byla cenná, neboť v době zahájení územního řízení nebyl tento zákon ještě v platnosti. Byla za ní především snaha otestovat nový zákon v praxi a zapojit místní veřejnost.
Nelenil však ani ČEZ. 17. září 1992 uspořádala JE Dukovany společně s oblastním sdružením ODS v Třebíči veřejnou besedu na téma meziskladu. Pozvání ředitele elektrárny vyslyšelo hned několik stovek zaměstnanců, přesto i v tomto nepřátelsky naladěném prostředí dokázali odpůrci meziskladu argumentačně uspět.
Veřejné projednání
Zákonem stanovené veřejné projednání posudku EIA proběhlo 29. října 1992 v Rouchovanech. Ve svém stanovisku tehdy Hnutí DUHA společně s místními odpůrci projektu napadlo výsledky posudku zpracovaného Ústavem jaderného výzkumu v Řeži. Požadovalo mimo jiné přezkoumání technologie ukládání paliva v kontejnerech typu Castor-440 a nové posouzení přepracované studie nezávislou komisí. Leč úředník MŽP Ing. Doubrava, který jednání řídil, byl jiného názoru. Připomínky odmítl jako bezpředmětné a celé projednání záhy předčasně ukončil. "Ukázalo se, že cílem procesu není věnovat se podstatným otázkám, jako jsou bezpečnostní rizika, ale nějak to ukormidlovat, vyřídit námitky občanů a proces co nejrychleji uzavřít," vzpomíná Jan Beránek. Při projednávání MŽP zamítalo nejpodstatnější připomínky z hlediska bezpečnostních rizik s tím, že mají být uplatněny až v pozdějších řízeních, územním a stavebním, neboť proces EIA údajně slouží pouze k obecnému posouzení záměru. V dalších řízeních však úřady argumentovaly tím, že námitky k technologii měly být uplatněny již v procesu posuzování vlivů na životní prostředí, neboť nyní už se řeší jen územní záležitosti, respektive stavební detaily typu, jakou barvu bude mít střecha nad skladem. Na posouzení bezpečnostních rizik tedy opět nedošlo.
Celá věc proto skončila u soudu. Po dlouhých pěti letech 10. července 1997 dal nakonec až Ústavní soud za pravdu Hnutí DUHA. Ve svém nálezu konstatoval, že sdružení bylo poškozeno ve svých ústavních právech na příznivé životní prostředí, na projednání věci bez zbytečných průtahů i v právu domáhat se v zákonem stanoveném rozsahu svých práv. Soud poté zrušil některá rozhodnutí, která následně musela být vydána znovu, ale to už bylo v době, kdy dukovanský mezisklad stál.
Nález Ústavního soudu byl přesto významným precedentem, neboť ukládá státní správě vždy skutečně zhodnotit námitky občanů. A v případě, že je zamítne neopodstatněně, dává občanům právo domáhat se uplatnění svých připomínek soudně tak, jako to udělalo Hnutí DUHA.
Pošlapání slibů
Kauza dukovanského meziskladu však měla své pokračování i v druhé polovině 90. let. Usnesením Pithartovy vlády omezený mezisklad mohl totiž ČEZ vydržet jen na deset let, proto již v roce 1993 začal český energetický moloch hledat lokalitu pro mezisklad nový. Jako nejlepší řešení pochopitelně vyšlo rozšíření toho stávajícího. Místní odpor se ČEZ podařilo během několika let účinně rozložit stamilionovými dotacemi vybraným obcím a místní občané již z polistopadových iluzí o demokracii vystřízlivěli. A tak v dubnu 1997 Klausova vláda pružně vyšla ČEZ vstříc a usnesení o zárukách zrušila. Ukázalo se, že vládní sliby neměly ani cenu papíru, na kterém byly vytištěny.
Dukovanský mezisklad měl být rozhodnutím vlády z roku 1997 rozšířen na více než trojnásobek. Začalo další kolo posuzování vlivů stavby na životní prostředí. A scénář se opakoval. Opět se posuzovalo bez znalosti konkrétního typu kontejneru. V dokumentaci byl posuzován virtuální kontejner, jehož parametry vyhovují vyhlášce Státního úřadu pro jadernou bezpečnost.
V červnu 1999 se konalo veřejné projednání posudku v Rouchovanech. Sál byl naplněn k prasknutí lidmi, které sem přivezl ČEZ. Přestože jednání trvalo celých sedm hodin, odpovědí na zásadní otázky se zástupcům Hnutí DUHA, Jihočeských matek a sdružení Calla opět nedostalo. Svou úlohu přitom sehrál i z dřívějších projednání důvěrně známý moderátor ing. Doubrava z MŽP. "Vše probíhalo obdobně jako před sedmi lety, úředníci se však poučili a měli po formální stránce dobře zpracovanou argumentaci, proč se při řízení nemůžeme zabývat bezpečností kontejnerů," vzpomíná Jan Beránek, "připouští se diskuse o střeše, ale nikoli o kontejnerech uvnitř skladu."
Soustavná bagatelizace bezpečnostních rizik dostala trhlinu v roce 1999, kdy zhruba 4 km od elektrárny havarovalo stíhací letadlo Suchoj. Přitom úřady a ČEZ vždy tvrdili, že pád letadla přeci nehrozí, neboť kolem elektrárny je bezletová zóna.
Velká škola aktivismu
Přestože na první pohled v kauze dukovanského meziskladu ekologické hnutí prohrálo (ČEZ nakonec dosáhl svého a mezisklad stojí v jím předkládaných parametrech), byla tato kampaň významnou školou pro mnoho ekologických aktivistů. Jan Beránek k tomu dodává: "Především aktivity v roce 1992 byly velkou školou jak pro nás, tak pro místní lidi, poprvé jsme se účastnili správních řízení s celostátním významem v takovém měřítku."
Ekologické hnutí se naučilo pořádat velké masové akce a pochody, mnozí z aktivistů prošli zkušeností ostré veřejné debaty. Ukázalo se, že ekologové jsou schopni uspět i v konfrontaci s nejvyššími představiteli ČEZ. Podařilo se vyvolat bouřlivé debaty na stránkách novin, začalo se otevřeně psát o technologiích a jejich rizicích, o kterých do té doby věděl jen málo kdo. A konec konců i důsledné používání právních nástrojů až po Ústavní soud přineslo prošlapání cesty, kterou nyní využívají další a další. Přesto však kauza dukovanského meziskladu byla jen předzvěstí rodící se mohutné protitemelínské kampaně, které uvolnila cestu již na jaře roku 1993.
Ćlánek vyšel v časopise Sedmá Generace č. 1/2003.
Unavuje
vás tvorba www stránek v HTML? 
vytisknout