Začala Konference OSN o černém obchodě s ručními a lehkými zbraněmi

28. 6. 2006 -, Econnect

Několik let nato se uskuteční další, již „definitivní“ přezbrojení, které vyprodukuje dodatečné přebytky střelných zbraní. Nové členské státy NATO navíc v dohledné době začnou nahrazovat vzory zavedené v dobách Varšavské smlouvy, ČR údajně již v roce 2008. A řada starých členů Aliance má na skladě ještě další starší výzbroj – jen Německo vlastní na 400 tisíc vyřazených útočných pušek G3.

Existují vážné obavy, že tyto nadbytečné zásoby ručních zbraní, jejichž velikost se téměř vyrovná někdejším zásobám východního bloku uvolňovaným na světový trh od devadesátých let, si přes síť soukromých prostředníků naleznou cestu do krizových oblastí světa a přispějí tak k udržování násilných konfliktů.

Podle dostupných údajů je v současnosti na světě v užívání zhruba 600 – 650 miliónů kusů ručních zbraní – pistolí, samopalů, karabin, útočných pušek nebo kulometů. Každý rok v ozbrojených konfliktech zahyne na půl miliónu lidí. Protože rostoucí část konfliktů má formu občanských válek nebo ozbrojených politických střetů, v nichž je nasazeno jen nepatrné množství těžké válečné techniky, devět desetin zabitých zahyne výstřelem z ruční zbraně.

Významnou část ozbrojených útvarů v krizových oblastech tvoří dětští vojáci, jejichž počet se nyní odhaduje na 250 tisíc. Děti vyzbrojené Kalašnikovy jsou již takřka neodmyslitelnou součástí válek v západní Africe, Súdánu, Demokratické republice Kongo, Ugandě, Angole, Somálsku či Kolumbii.

Z pohledu rekrutace dětských vojáků do konfliktů v rozvojovém světě je největším rizikem případný černý obchod s vyřazenými americkými zbraněmi. Poválečné útočné pušky vyrobené ze dřeva a oceli a komorované na výkonné náboje většinou neumožňují zapojit do bojových operací děti mladší deseti let.

Nejrozšířenější zbraně, jako ruský Kalašnikov AK-47, německá puška G3 či belgická FN-FAL, váží přes pět kilogramů a s jejich zvládnutím při střelbě má často problém i dospělý. Naproti tomu novější americké konstrukce s vysokým podílem plastů a sotva tříčtvrteční ráží mají jen zhruba tři kilogramy a ovládají se mnohem snáze. Pokrok ve zbrojní technologii tedy umožňuje vynález ugandského prezidenta Museveniho – dětskou armádu – dále „zdokonalit“ zapojením mnohem mladších bojovníků než dosud.

Ve dnech 26. června až 7. července 2006 se v New Yorku koná již třetí Konference OSN o černém obchodě s ručními a lehkými zbraněmi. Jejím cílem je zhodnotit uplatňování Akčního programu OSN o prevenci černého obchodu s ručními a lehkými zbraněmi, boji proti němu a jeho odstranění – politického dokumentu přijatého v roce 2001.

Ačkoliv jistě mohlo být uděláno více, rozhodně nelze říci, že konference je jakousi nesmyslnou „párty pro diktátory a teroristy“, jak ve své knize The Global War on Your Guns tvrdí Wayne Lapierre, místopředseda americké střelecké asociace NRA. Stejně tak nelze akceptovat tvrzení NRA, že OSN usiluje o zákaz držení střelných zbraní civilními osobami, čímž ohrožuje druhý dodatek americké ústavy...

Přes padesát států zpřísnilo svou legislativu regulující obchod s ručními a lehkými zbraněmi a v reakci na Akční program vznikly tři legálně závazné regionální iniciativy: ve východní Africe Nairobský protokol, v Africe jižní Jihoafrické rozvojové společenství a Úmluva o importu a výrobě lehkých zbraní v rámci Ekonomického společenství západoafrických států (ECOWAS). Více než šedesát zemí dosud přistoupilo ke sběru a zničení ilegálních zbraní. V Libérii, Sierra Leone, Demokratické republice Kongo a dalších, převážně afrických zemích rozvinula OSN programy odzbrojení, demobilizace a reintegrace ozbrojených uskupení, a to včetně žen a dětí, které v nich působily.

V červnu 2005 byl podepsán Protokol OSN proti ilegální výrobě a přepravě střelných zbraní, jejich součástí, komponentů a munice, který doplnil Úmluvu OSN o boji proti mezinárodnímu organizovanému zločinu. V prosinci 2005 pak Valné shromáždění OSN schválilo mezinárodní nástroj pro identifikaci a vyhledávání ilegálních ručních a lehkých zbraní, který umožní posílit spolupráci mezi státy bojujícími proti černému obchodu s vojenským materiálem.

Konference má zhodnotit dosavadní aplikaci Akčního programu a aktuální stav ilegálního obchodu s ručními a lehkými zbraněmi. Účastníci budou pracovat na společných mezinárodních pravidlech pro kontrolu transferu zbraní, jejichž uplatnění by odstranilo stávající situaci, kdy řada zemí s nedostatečnou kontrolou dosud slouží jako zdroje ilegálního obchodu. Měl by být také dále rozvinut nástroj pro identifikaci a vyhledávání ilegálních ručních a lehkých zbraní.

Bonnské mezinárodní centrum pro konverzi (BICC) spolu s UNICEF ve společném prohlášení z 23. června požaduje, aby byl rozšířen dosavadní záběr Akčního programu. Kontrola zdrojů ilegální výzbroje se totiž dosud omezovala na arsenály státních bezpečnostních složek, zatímco ruční a lehké zbraně ve vlastnictví soukromých osob nebo různých nestátních „miličních“ uskupení tvoří až 60% světových zásob. Zde by bylo třeba rozvinout registraci soukromě držených zbraní.

Dosud také byla zvýšená kontrola v rámci Akčního programu uplatňována výhradně na smlouvy uzavírané státními subjekty – avšak rostoucí část veškerých dodávek je realizována soukromými prostředníky, kteří sice mají oficiální licence k prodeji zbraní, avšak v některých případech jsou součástí ilegálních brokerských sítí.

BICC a UNICEF považují za chybu, že USA, Rusko a ČLR svým tlakem zabránily tomu, aby se Akční program stal právně závazným mezinárodním dokumentem a udělaly z něj pouhou politickou deklaraci. V důsledku toho program naplňují pouze některé země z těch, jež k němu přistoupily, a v případě neplnění neexistuje žádná účinná sankce. Protokol o střelných zbraních z roku 2005 dosud neratifikovaly USA, Rusko ani EU.

BICC požaduje zavedení mezinárodních standardů pro značení a registraci zbraní, které by usnadnily práci národních úřadů. Doposud existují značné nedůslednosti zejména v systémech registrace, z nichž zbraně například při změně majitele často vypadávají, v dané zemi existuje několik navzájem nepropojených databází a podobně.

Další doporučení zahrnuje mezinárodní sjednocení a zpřísnění legislativy upravující export munice. Této komoditě totiž doposud nebyla věnována dostatečná pozornost, její evidence v logistických systémech ozbrojených složek má značné rezervy a v mezinárodních přehledech exportů vojenského materiálu zpravidla není uváděna.

BICC také upozorňuje, že soukromé držení zbraní a obchod s nimi je třeba náležitě regulovat mezinárodněprávními nástroji a kontrolovat jejich dodržování. To neznamená zákaz soukromého držení a nošení zbraní, ale důslednou registraci a licencování systémem zbrojních průkazů. Z hlediska aktuální situace v ČR by zavedení podobných mezinárodních standardů nevyžadovalo podstatné změny, v mnohem větší míře by však zasáhlo do benevolentní praxe v USA, která zatím činí z této země centrum ilegálního obchodu zásobující přes síť mexických pašeráků zejména střední, ale zčásti i jižní Ameriku.

Významným požadavkem BICC je konečně likvidace nadbytečných zásob výzbroje také ve vyspělých zemích. Tímto opatřením by došlo k odstranění zřejmě nejvýznamnějšího světového zdroje levných ilegálních vojenských zbraní, protože právě výprodeji z armádních skladů zpravidla začíná nepřehledný řetěz překupníků, na jehož konci jsou zbytečně zmařené životy.

Organizace Oxfam, IANSA a Amnesty International na konferenci předaly generálnímu tajemníkovi Kofi Annanovi petici požadující přijetí komplexní mezinárodní smlouvy o kontrole obchodu se zbraněmi (Arms Trade Treaty, ATT), jež by odstranila nedůslednosti panující v platné mezinárodní legislativě a zaplnila stávající mezery, díky kterým se mnoha firmám daří zákonnou regulaci tohoto byznysu obcházet. .Mezi předávajícími byl Julius Arile z Keni, milióntý signatář dokumentu.

Oxfam vydal 15. června samostatně obsáhlou zprávu o mezinárodním obchodě s municí nazvanou Ammunition: the fuel of conflict. Upozorňuje v ní, že občanské války například v Somálsku nebo Sierra Leone byly v důsledku nedostatku nábojů vážně narušeny - a podobné účinky lze očekávat i v případě jiných konfliktů. Prozatím jsou však k dispozici exportní data pouze pro 17% mezinárodně obchodované munice, což naznačuje, že kontrola je naprosto nedostatečná. Česká republika podle Oxfamu patří k čelným vývozcům munice do subsaharské Afriky, kde se umístila na „velmi pěkném“ devátém místě (spolu se Švýcarskem).

Snahy o kontrolu mezinárodního obchodu s municí však zatím narážejí na silný protitlak. K čelným odpůrcům zahrnutí munice pod stávající mezinárodní protokol o nezákonném obchodu se střelnými zbraněmi patří především USA, Egypt a Írán. Naopak průkopníkem je v tomto směru Brazílie, jejíž systém značení munice užívané bezpečnostními složkami umožňuje identifikovat lokalitu a jednotku, z nichž se náboje dostaly do podsvětí.