Češi na Ukrajině obnovují své tradice, jazyk i víru

23. 3. 2006 - Milena Štráfeldová, Radio Praha

"Naše četa dostala rozkaz jet do vesnice Malinóvky, vzdálené odtud asi patnáct verst, zjistit, není-li tam nepřítel, a podat hlášení. Vyjeli jsme a brzy jsme uviděli sem tam rozházená stavení, obklopená chmelnicemi jak někde u Rakovníka. Jako bych byl doma. Vesnice byla opuštěná, jen tu a tam bloudila po dvoře zapomenutá slepice. Zašel jsem do jednoho stavení a představte si mé překvapení, když mne na prahu uvítal bělovlasý shrbený dědeček. Překvapení však bylo ještě větší, když jsme se dorozuměli, že dědeček je Čech. Vystěhoval se sem před dávnými lety z jedné vesnice u Roudnice... Přinesl mléko, pak sáhl za košili a s podivným, skoro šelmovským úsměvem v očích mi podal noviny. Díval jsem se na ně s úžasem. Čechoslovan! České noviny tištěné v Rusku!"

Tak na své setkání s Čechy na Ukrajině vzpomínal herec Zdeněk Štěpánek, když za první světové války sloužil v rakouské armádě a se svou jednotkou dorazil do Žitomirské oblasti. Češi však na Ukrajinu přišli mnohem dříve. Podle Leny Lagovské, redaktorky českého vysílání rozhlasu v Žitomiru, se sem první Češi stěhovali už po zrušení roboty v Rusku v roce 1861: "A hned potom na pozvání ruského cara Alexandra II., aby ovlivnili katolickou církev, která tam působila velmi tvrdě. Takže pozvali Čechy na Ukrajinu, protože Češi byli takový mírný národ ve smyslu víry, tak aby to trochu rozptýlili."

Alexander Drbal z Bohemky na jižní Ukrajině připomíná, že na Ukrajinu mířili především potomci pobělohorských exulantů: "Naši předkové se /z českých zemí/ odstěhovali v 18. století, přesněji v roce 1743. Odstěhovali se do pruského Slezska a odtud do Polska, kde v roce 1803 založili město Zelow. A odtud v roce 1862 přišli na Ukrajinu a tam putovali. Nejprve směřovali na jih Ukrajiny. Jedni šli třeba přes Brody, přes Halič a Volyň, a usazovali se na jihu Ukrajiny. Druzí šli přes Krym, zakládali tam obce. Asi čtyři osady na jihu Ukrajiny pocházejí ze Zelowa. V roce 1899 založili české obce Alexandrovku, Čubovku a v roce 1905 Bohemku, která existuje dodnes."

Českobratrské rodiny, které odcházely na Ukrajinu, bývaly početné. Jako první putovalo na východ asi šedesát rodin. Alexander Drbal odhaduje, že šlo až o pět set lidí. Postupně Češi na Ukrajině založili prý až kolem šesti set obcí. "I když ne všechny byly úplně české. Český život tam ale existoval, české hasičské sbory, divadelní spolky a tak dále. A pak vznikly i české spolky, jako Česká beseda ve Zdolbunově, český spolek Jana Amose Komenského v Kyjevě v r. 1906. Vydávaly se noviny jako Čechoslovan, předtím Ruský Čech. V Čechohradě ve 30. letech se pokoušeli vydávat česko - ukrajinské noviny. Je třeba říct, že někdy do roku 1928 i v Sovětském svazu krajané mohli trošku organizovat svůj krajanský život."

Do roku 1930 se v lokalitách Čechů vyučovala čeština. Podle Etnologického ústavu AV ČR bylo v roce 1925 na Ukrajině 19 českých škol a 2 české školy na Krymu. Až do konce 20. let minulého století měli Češi na Ukrajině možnost vyznávat i svoji víru: "Existovalo i náboženství, třeba katolické, než se soudruh Stalin rozhodl, že je zničí. Některé kostely byly zničeny, jako třeba v Čechohradu."

Ani Stalin si přitom prý nedovolil evangelíkům zakázat bohoslužby v češtině. Přesto stalinské represe na Čechy na Ukrajině těžce dopadly. Mnoho českých učitelů, vědců, ale i sedláků skončilo v gulagu. I v pozdějších desetiletích Češi často museli skrývat svůj původ a náboženskou víru. Dnešní situace v českých vesnicích na Ukrajině je zcela jiná. Například v Bohemce, kde dříve existoval pouze evangelický sbor, mají už i svůj kostel. "Mají tam teď ordinovaného kazatele, mají kostel, který byl postaven s finanční pomocí Českobratrské církve evangelické, dokonce podle českého projektu architekta Petra Pirochty z Brna. Já si myslím, že ta sounáležitost s českým národem a české náboženství je to, co Bohemku od toho okolí vyděluje," dodává Alexander Drbal.

Podobná situace je v dnešní Novhorodivce, dříve české obci Čechohrad: "Čechohrad teď má kulturní centrum, obnovenou českou školu, českého učitele a výuku v češtině, znovuobrozený postavený kostel, takže náboženský život i krajanský život jsou v pořádku. Jasně, že by se chtělo - člověk je taková potvůrka, že chce pořád něco navíc - ale jaké jsou teď vztahy se starou vlastí, to tedy nebylo nikdy," říká pan Dvořák, který z Čechohradu pochází. Češi na Ukrajině se podle něj také vracejí k svým tradicím. Po celé Ukrajině působí na dvě desítky českých kulturních spolků. Jen v Čechohradu existují tři folklorní a hudební soubory: "Ty starší generace, babičky, jak my říkáme pokladničky naše zlaté, pak soubor Čechohradská hudba, který se zúčastňuje každoročních slavností v Rožnově, a dětský soubor. Čechohrad je teď největší kompaktní česká komunita na Ukrajině, po vystěhování černobylských vesnic Malinovky a Zubovštiny. Tisíc dvě stě obyvatel, sedmdesát procent má uvedeno v dokladech Čech - Češka, nemluvě o smíšených rodinách a dětech ze smíšených rodin."

Na celé Ukrajině dnes žije kolem deseti tisíc lidí, kteří se hlásí ke svým českým kořenům. Jak ale připomíná Lena Lagovská ze Žitomiru, kde je jich soustředěna celá polovina, hodně českých krajanů se do Čech vrátilo po havárii černobylské jaderné elektrárny. "Ale stejně doteď existují české vesničky, i když pomíchané, ale původně to byla česká vesnička založená přistěhovalci z Čech. Je to třeba Zubovština, Malá Zubovština, Okilok, Vysoké České, Malinovka. V Žitomiru existuje dodnes Krošňa, dříve se i jmenovala Krošňa Česká, a tam je dosud zachovaná škola a kostelík. Jsou tam i potomci prvního českého osídlence, toho znám osobně."

Český stát dnes krajanským komunitám na Ukrajině pomáhá - s finanční pomocí České republiky se tu obnovují spolkové domy, kostely i školy. Vysílá sem i české učitele: kromě Čechohradu učí i v Bohemce na Krymu nebo v Malinivce u Žitomiru. Češi z Ukrajiny naopak jezdí studovat do České republiky: jen na krajanských kurzech češtiny ve východočeské Dobrušce je každý rok několik studentů. Čeští krajané si ale při svých cestách do Česka stěžují na to, že musejí zdlouhavě žádat o víza a pobyt v Česku pro ně bývá spojen s byrokratickými potížemi. Podle Alexandra Drbala, který dnes už žije v Praze a velmi se angažoval při přesídlování Čechů do původní vlasti, by si český stát měl Čechů na Ukrajině více vážit: "Zachránili svoje češství, český jazyk, zvyky, obyčeje i kuchyň. Třeba v Bohemce jsou babičky, které umějí vařit dvanáct druhů staročeských knedlíků! To nejhlavnější, co udělali pro dnešní Českou republiku, je ale to, že se zúčastnili prvního a druhého odboje. Nikdo je neprosil, šli dobrovolně. Šli bojovat za vlast předků, kterou nikdy neviděli. Tak jsou to Češi nebo ne?"