Obchod může být spravedlivý i šetrný

31. 5. 2007 - Hugo Charvát , Ekolist

-foto-

Hlavní myšlenka fair tradu spočívá ve výkupu zemědělských plodin nebo výrobků za předem stanovené ceny, který jsou vyšší, než jaké výrobcům nabízí volný trh. Garantovaná cena při výkupu má zajistit důstojné živobytí pěstitelům i sezóním zaměstnancům, kteří prodávají především kávu, banány, kakao a bavlnu. Vedle potravin se v rámci spravedlivého obchodování dováží do Evropy také řada řemeslných výrobků. Nejtypičtější oblastí faire trade farem je Latinská Amerika, ale najdou se na mnoha místech Afriky, v Indii a v asijských státech Indonésii, Thajsku a dokonce i v Číně.

Zatímco v bohatších zemích Evropské unie se výrobky označené fair trade prodávají z převážné části v supermarketech, v Česku je nabídka prodejních míst poměrně skromná. Nejvíc se férové zboží prodává přes nevládní organizace. „Nejčastějšími zákazníky jsou vysokoškolsky vzdělaní mladí lidé, především ti, co již znají bioprodukty,“ říká Klára Hendlová z Ekumenické akademie v Praze, která od roku 2004 provozuje velkoobchod se spravedlivě obchodovaným zbožím. Podle jejích zkušeností se nejlépe a nejvíce prodává káva a čokolády. V Evropě přitom obchod s fair trade zbožím utěšeně roste, v roce 2005 dosáhly tržby 660 milionů eur a více než třetinu prodejních míst představují super markety. Ty české se na spravedlivém obchodě zatím nepodílejí. Hypermarket Tesco slibuje prodávat fair trade kávu, kakao, čaj a čokoládu od příštího roku, nicméně žádné přesné datum není určeno. „V oblasti fair trade výrobků je velmi aktivní naše holandská sesterská společnost Albert Heijn. Právě ve spolupráci s ní bychom rádi představili našim zákazníkům první výrobky fair trade během příštího roku,“ potvrzuje budoucí nabídku v supermarketech Albert ředitel komunikace Libor Kytýr. Také společnost Lidl provádí průzkum trhu, na základě kterého se rozhodne, zda tyto výrobky do sortimentu zařadí.

Fair trade není bio

Systém spravedlivého obchodu se snaží v chudých zemích prosazovat zemědělství šetrné k životnímu prostředí. Každý pěstitel, který chce používat značku fair trade, musí splňovat určité podmínky. Zřejmě nejznámější a nejvýznamnější certifikační organizací je Fair Trade Labelling Organization (FLO). „Původně byly standardy stanovené spíše pro sociální a ekonomickou oblast zemědělské produkce, nicméně postupem času se do nich zabudovaly i standardy ekologické. Ve srovnání se standardy klasického ekologického zemědělství jsou však mírnější,“ vysvětluje Klára Hendlová.

„Významným rozdílem mezi standardy bio a fair trade je, že spravedlivý obchod umožňuje, a dokonce vyžaduje, postupný pokrok v plnění daných environmentálních standardů,“ vysvětluje Šárka Špačková ze Společnosti pro Fair Trade a rozvojové vzdělávání. To znamená, že organizace malých pěstitelů nemusí hned na začátku před získáním certifikátu splňovat všechna stanovená kritéria, ale je nutné, aby podnikaly kroky, které k jejich splnění povedou. K tomu je stanoven časový limit, do kdy musí kritéria plně splňovat. „Důvodem pro měkčí kritéria a možnost postupného pokroku je, že fair trade se primárně zaměřuje na podporu malých, často marginalizovaných zemědělců, pro které je obvykle kapacitně i finančně náročné splnit hned na začátku zapojení do fair trade všechna kritéria ekologického zemědělství,“ říká Šárka Špačková.

Certifikát ekologického zemědělství není povinnou podmínkou pro zboží označené jako fair trade, nicméně řada zemědělců se snaží získat i značku bio. „Hodně producentů je certifikováno na bio, což pro ně znamená zase o něco vyšší ceny za bioprodukty. Pro producenty je to výhodné, neboť praxe certifikace je podobná a koncepty ekologického značení se prolínají,“ dodává Klára Hendlová.

Asociace FLO vytváří normy, které musejí pěstitelé dodržovat a také kontroluje jejich dodržování. Mezi standardy fair trade patří ochranná pásma pro zachování biodiverzity (například stometrové pásmo nepoužívané půdy kolem zdrojů pitné vody nebo kolem primárního lesa, 20 metrů kolem řek, bažin, lagun a území druhotného lesa), ochrany vodních zdrojů nebo zákaz kultivace na místě původního pralesa. Velmi pečlivě se musí zacházet s umělými hnojivy a pesticidy, ty však kromě vybraných nebezpečných agrochemikálií nejsou zakázány. Zvláštní zacházení je však nutné i se zbytky rostlin, které vyrostly pomocí umělých hnojiv. Naopak jako hnojivo se maximálně využívá organický odpad, nesmí se pěstovat geneticky modifikované plodiny, důležité je i nakládání s odpady a ochrana půdy před erozí. V případě, že se obchoduje s divoce rostoucími rostlinami, je nutné zachovat schopnost přirozené reprodukce. Nesmí se kácet ani vypalovat nebo jinak narušovat původní pralesy za účelem získávání zemědělské půdy, naopak členové zemědělských družstev vysazují stromy a keře a podporují zvýšení biodiverzity a obnovu původních biotopů dalšími vhodnými opatřeními. Doporučená je účast na projektech, které zlepší podmínky pro život místních obyvatel, jako jsou veřejně přístupné studny s pitnou vodou, zalesňování krajiny nebo údržba cest a veřejná doprava.

Med z Uruguaye, fazole z Brazílie

Fair trade chce řešit problém obchodování v zemích třetího světa, kde jsou zemědělci a řemeslníci často nuceni prodávat své zboží pod cenou, čímž stále více zabředávají do chudoby a stávají se závislými na podporách a půjčkách. Jenže z hlediska ochrany životního prostředí je dovoz zboží z daleké ciziny přinejmenším sporný. “Ano, zatížení životního prostředí dovozem je vysoké. Nicméně v systému fair trade jde především o to, jak pomoci producentům z rozvojových zemí a ne totální změnu systému a zřeknutí se dovážených produktů,“ říká Klára Hendlová. S tím souhlasí i Šárka Špačková: „Fair trade vznikal především jako podpora malých znevýhodněných producentů v rozvojových zemích, nikoliv jako environmentálně šetrný způsob obchodování. Do jisté míry se tento fakt v systému fair trade odráží dodnes, standardy jsou zaměřeny prakticky jen na dopady na životní prostředí v místě výroby.“

Faktem je, že se jedná především o produkty, které v Evropě vypěstovat nemůžeme, jako je káva či banány. „Běžnou součástí našich jídelníčků se staly produkty globálního jihu a nedovedu si představit, že by se jich lidé vzdali. Jako dovozci fair trade produktů se vyhýbáme zboží typu víno či med, neboť je možné zakoupit český,“ říká Hendlová za obchod Ekumenické akademie. Problém je ale s běžnějšími plodinami, dostupnými i z evropských zdrojů jako jsou fazole, olivový olej nebo rozinky. Například on-line obchod Centra férového obchodu nabízí také fair trade bio med od družstev z Uruguaye a Mexika, černé fazole a kukuřičnou mouku z jižní Brazílie, na serveru fairove.cz zase sušená rajčata z Palestiny. „Stejně jako v případě ekologického zemědělství, ani v případě fair trade neexistuje žádný požadavek, který by tuto oblast upravoval. Stejně dobře jako si můžete koupit sušené bio jahody z Thajska, si můžete zakoupit dovážené fair trade těstoviny nebo fair trade jablka,“ myslí si Šárka Špačková ze Společnost pro Fair Trade a rozvojové vzdělávání. Koneckonců podle informací ministerstva zemědělství se v loňském roce do České republiky dovezlo například z Číny přes sto tun jáhel, sedmdesát tun pohanky nebo jedenáct tun fazolí certifikovaných jako biovýrobek.

Podle Špačkové je čistě na spotřebiteli, zda takový výrobek koupí, nebo zda dá přednost lokální alternativě. „Dá se říct, že tyto výrobky jsou pro fair trade organizace vesměs naprosto okrajové, je velmi málo jejich producentů,“ říká Špačková. Podle ní se obvykle jedná o jednoho dva výrobce (například fair trade olivový olej v Palestině vyrábí jen jediné družstvo) a odbyt není nijak významný. Jednoznačně nejprodávanější zůstává káva, banány, kakao a čokoláda, čaj apod. „Myslím, že spotřebitelé by neměli kupovat cokoliv jen kvůli tomu, že to nese označení fair trade,“ říká Šárka Špačková. Podle ní by se v první řadě měli zaměřit na výrobky z rozvojových zemí, které tak jako tak kupují a nahradit je těmi s označením fair trade a bio. „A pokud pak sem tam koupí fair trade med z Mexika nebo olivový olej z Palestiny a udělají tím sobě nebo někomu jinému radost, proč ne,“ myslí si Špačková.

Férová Evropa?

Podle Špačkové je zajímavým posunem ve fair trade hnutí postupné připuštění toho, že výrobky mohou pocházet nejen z rozvojových zemí, ale i od znevýhodněných evropských producentů. „Zatím je to však jen velmi okrajová záležitost a nemyslím, že by někdy došlo k tomu, že fair trade bude ve stejné míře zahrnovat výrobky od evropských producentů i od producentů z rozvojových zemí,“ říká Šárka Špačková.

Některé fair trade organizace začínají dokonce hledat cesty pro tzv. South-South fair trade, kdy se výrobky prodávají přímo v rozvojových zemích. Pilotní projekty v této oblasti probíhají v Keni, Mexiku a jiných zemích, i když se jedná vesměs o hojně turisticky navštěvované země, kde část fair trade produkce koupí turisté z vyspělých zemí.

(Článek jsme převzali se svolením redakce on-line deníku EkoList po drátě. Ukázkový výtisk tištěné verze časopisu si můžete objednat zde.)