Veřejnost mnohdy ani neví, že existují

4. 4. 2005 - Alena Mašková, Můžeš

Podle odhadu, protože přesná čísla neexistují, žije v České republice na čtyři tisíce hluchoslepých. Občanská sdružení jich však registrují jen sto dvacet. Jak vznikl onen odhad? Statistické údaje uváděné předloni na Evropské konferenci v Dánsku totiž prozradily, že na 100 000 obyvatel připadá čtyřicet osob se zdvojeným postižením.

Široká veřejnost většinou ani neví, že hluchoslepí existují, a zaměňuje je za hluchoněmé. O jejich červenobílé holi si pak myslí, že jde o ozdobenou slepeckou.

Hluchoslepí lidé trpí různými stupni poškození sluchu i zraku. Někteří zcela neslyší ani nevidí, ale většina má zachovány zbytky jednoho nebo obou smyslů. Občanská sdružení Lorm a Via u nás evidují asi sto dvacet takto zdravotně postižených, což je proti „evropským“ čtyřem tisícům opravdu málo. Kde jsou ostatní?

Členové obou sdružení to vysvětlují shodně: na rozsáhlejší průzkum nejsou finance. Proto většině z těchto osob nebude nikdy poskytnuta náležitá odborná péče a nedostanou potřebné informace.

Lidé pracující v zařízeních, která se snaží hluchoslepým pomáhat, jim v prvé řadě poskytují odborné služby. „Je třeba si uvědomit, že současné postižení sluchu i zraku představuje jedno z nejzávažnějších smyslových postižení, s jakým se lze v současné době u člověka setkat,“ vysvětluje Ota Pačesová, bývalá ředitelka občanského sdružení Lorm, která nyní učí zájemce dotykové abecedě a také se výrazně angažuje pro zvýšení počítačové gramotnosti hluchoslepých. „Proto je nejdůležitější řešení problému komunikace skutečně. Kvůli nedostatku informací se postižení špatně začleňují do společnosti. Je třeba, aby měli možnost se společně scházet tam, kde se mohou spolu pomocí indukční smyčky dorozumět. Potíž je v tom, že se s každým hluchoslepým musí pracovat individuálně, a tak by těmto lidem velmi pomohl zákonný nárok na osobní asistenci.“

Z podnětu organizace Lorm byla již v roce 1993 uvedena do praxe Lormova doteková abeceda. Nyní už existuje její nová, vylepšená a modernější verze a hovoří se o taktilním neboli dotykovém znakovém jazyku.

„Péče státu o takto postižené lidi je natolik slabá, že sami postižení musí hledat pomoc v občanských sdruženích, “ říká Ota Pačesová. „Státní orgány se brání uznat invaliditu z důvodu hluchoslepoty, podle nich je člověk buď hluchý, nebo slepý. Postižení však doufají, že se situace brzy změní k lepšímu. Evropský parlament nedávno přijal dokument týkající se definice hluchoslepoty.

Teď půjde o to, aby byl podobný dokument přijat i v ostatních státech EU, pro nás ovšem hlavně v naší republice. Zakotvení definice hluchoslepoty z hlediska právního, sociálního i medicínského otevře širší prostor k tomu, aby s těmito lidmi stát nakládal jako s ostatními zdravotně postiženými.“

Paní Pačesová připomíná, že nejen veřejnost, ale i někteří odborníci se domnívají, že hluchoslepota je součet úplné hluchoty a úplné slepoty. „Hluchoslepota je druh postižení, má svá specifika, která je nutno respektovat,“ zdůrazňuje Ota Pačesová. „Vím, že to je těžko pochopitelné, ale jde o postižení vzniklé kombinací sluchového a zrakového poškození.

V důsledku souběhu způsobuje porucha obou funkcí závažné potíže v psychosociální oblasti, při komunikaci, v sociální a funkční vazbě s prostředím i při zajišťování vlastních životních potřeb. Zabraňuje plnohodnotnému začlenění a zapojení do běžného života a společnosti.“