Věra Bílá: "Vím stoprocentně, co je ve vás"

30. 12. 2004 -, BBC

Věra BÍLÁ, zpěvačka: Dobrý den.

Václav MORAVEC, moderátor: Nejsou novináři, kteří s vámi vedou rozhovory, nervózní z toho, že se jim díváte do očí?

Snad asi ne, někteří jo a někteří ne, no.

A díváte se všem lidem, se kterými vedete rozhovory, do očí?

Všem, všem, všem.

Co z těch očí vyčítáte?

Někdy vyčtu, že prostě lžou. Někteří jsou takoví, že prostě pracujou sami na sebe, nemají moc rádi Romy, asi nějak tak, no, vyznám se v nich a vím, co může být a co nemůže být.

Stalo se vám někdy, že byste se ...

Stalo i doma v Rokycanech u nás, že prostě přišla novinářka, která se dozvěděla, že prostě jezdíme támhle a támhle, chtěla něco vědět a já jsem jí vyčetla z očí, že je prostě zrádný člověk, tak jsem řekla, že jí nebudu odpovídat nic a prostě ani už k nám nechodí a chodí k nám taková mladá, jiná, no.

To znamená, že odmítáte dávat rozhovory těm lidem ...

Odmítám, kteří se mi opravdu nelíbí.

Podle čeho ještě, když jsem si četl jeden z rozhovorů, byl to rozhovor pro Lidové noviny 25. ledna roku 2002, tak v něm jste řekla: "Jsem ráda, že neumím jazyky, protože mě slova alespoň neruší při vnímání, jaký ten člověk doopravdy je." Konec citátu.

To je pravda.

Podle čeho, kromě ještě pohledu do očí, vnímáte lidi?

No, heleďte, heleďte, my spolu sedíme, než, než jsme tady usedli, vy jste mě přivítal a vím stoprocentně, co je ve vás.

Teď se bojím zeptat...

Ne, vím, co je ve vás, já vám to řeknu, upřímnost, upřímnost máte dobrou, vy neděláte žádný rasismus, a to se mi od vás moc líbí, jste obyčejný člověk, máte svoji práci rád a je člověk, který vám tu práci strašně moc závidí a je to blízký, blízký přítel.

Zraňují vás lidé, kterým důvěřujete, které jste špatně odhadla a pak se ...

To se mi ještě nestalo.

To se vám nestalo?

Nestalo, ale vím, jaký jsou opravdu ty lidi.

A vám se stává to, že by skutečně byli novináři, kteří jsou vůči Romům předpojatí a kteří jdou za vámi, aby vám i de facto ublížili?

Opravdu jsou.

Jak se ta předpojatost vůči Romům u novinářů a nejen u novinářů, ale u lidí, kteří se s vámi setkávají, jak se projevuje?

Já bych řekla asi takhle, podívejte se, já jsem projela strašně moc, moc toho světa a kdybych měla vyjmenovat všechno tam, kde jsem byla, to bychom tady byli přes dvě, tři hodiny a věřte mi, nebo ne, ne že bych prostě šla proti, já nerada říkám naše, vaše, jo, prostě já jsem se tady v Čechách narodila, jsou někteří lidi dobří, někteří jsou špatní, ale takhle, takoví lidi, jaký jsou v cizině, že jsem prostě prožila to, že já zpívám a furt mi nešlo do hlavy jako, že zpívám a oni cítí se mnou, oni už ví, co já zpívá a nerozumí těm slovům nic, jo, tak pozorně poslouchají a co je na tom nejkrásnější, že když už končíme, dohrajeme, dozpíváme, tak oni jako vstanou a začnou tleskat, a to je ta největší poklona, co může existovat, což já jsem to vůbec nevěděla, až potom, když mi to řekl pan manager Jiří Smetana opravdu, tak takhle jsem se poznávala s lidma. Byly časy, kdy my jsme přijeli třeba do Paříže, já jsem se ani nestačila svléknout, už jsem tam měla novináře, televizi, fotografy, ale opravdu to byli upřímní lidé a vezměte si, než jsem si na to zvykla, že každý, každý ten novinář přišel po hodině a ptal se na ty stejný otázky a já jsem řekla, kdyby přišli všichni najednou a stejnak se ptají na tu otázku, tak že bych jim to řekla, aby to prostě to, no, jenomže to víte, to takhle nejde, každý chce svůj čas, no.

*********

Připomínám, že hostem u mikrofonu BBC je zpěvačka Věra Bílá. Psala se druhá polovina osmdesátých let, když vás na cikánské zábavě v Náchodě uslyšela Zuzana Navarová z Nerezu, pozvala vás na svůj koncert do Lucerny, je pravda, že jste tehdy měla puchýře na nohách, protože jste měla takovou trému před koncertem?

To je pravda, je to pravda, já se za to nestydím, protože jsem nikdy nezpívala před českým obecenstvem, pokud tam nebyli lidi, tak mi bylo hej, tak jsem si dělala legraci, všechno, ale potom, když už tam byli diváci, tak já už jsem jako nechtěla, já jsem říkala: "Zuzko, já tam nepůjdu." A ona mi řekla: "Hezky tam přijdeš, Věro, žádný takový. Až začnu zpívat devátou písničku, tak přijdeš nahoru." Já říkám: "Ne." A já jsem si na to vzala manžela, syna, bráchu, ne, jako věřte mi, nebo ne, během pěti minut puchýře na nohou, už jsem nemohla mít ani boty, nic a teďko já říkám: "Já nejdu." Ne, a ona, jak zpívala /nesrozumitelné/, tak do mě strčil manžel a říká: "A jdi nahoru." Ne, teď tam lidi začali tleskat a já říkám: "Ty blbče, celý dvě hodiny jsi se trápila, tak jsi se potila strachem, no, ale teď se do toho pusť." Tak jsem s ní normálně zpívala a teď tam začali křičet lidi: "Věro, zpívej, Věro, zpívej, ne." No, to bylo jenom na tu jednu písničku a šli jsme dolů a teďko mi Zuzka říkala: "Věro, dej si kapelu nějakou dohromady a začneš jako pracovat, a to." Já říkám: "To nemyslíš ..." "Jo, jo, jo." No, tak jsem šla za Honzou, za /nesrozumitelné/ a říkám: "Honzo, přijď ke mně a dáme kapelu dohromady nějak." A on říká: "Co je?" Protože ten se mnou začal jako smrkáč, jsem ho vzala poprvé do Plzně na tři písničky a hráli jsme spolu na kytaru, no, tak on říká: "Jo, jo." Tak přišli kluci z Radosti, no, vybírali jsme kluky, no, prostě jeden přišel a říkal: "No jo, dobrý, ale to ..." Pak druhej přišel druhej den, začal pít, já říkám: "Tak to ne, tebe do kapely nechceme." No, tak jsme začali s klukama, jsme jich vystřídali dost těch kluků a prostě pracovali, furt kluci chodili do práce, z práce rovnou ke mně domů, to ani nechodili ...

To znamená, že v Rokycanech ve vašem malém panelákovém bytě vznikla kapela Kale a tam jste zkoušeli?

Ano, tam jsme zkoušeli u nás denně, denně, denně, prostě nesměl přijít ani jeden o tři minuty později, kdyby přišel, okamžitě vypadne ven, jde domů.

To jste tak přísná?

Tak jsem byla přísná, opravdu.

Byla nebo stále jste?

No, tak já jsem furt.

A co na to říkali sousedi v tom panelákovém bytě, když jste zkoušeli?

No, nic, ty mi fandili, ty mi fandili prostě a v létě si otevřeli okna a poslouchali, protože my máme okna na dvůr a oni ty lidi taky, tak oni potichoučku poslouchali a strašně se jim to líbilo a fandili a ne, že k nám přišli a že třeba řekli: "Paní Bílá, podívejte se, tady je kravál, nepřipadá k úvaze."

Vy jste se narodila a dlouhodobě žijete v Rokycanech, vlastně od svého narození.

Narození.

Setkáváte se s tím, pokud se nemýlím, tak v Rokycanech žije zhruba sedm set Romů, že by, že by ta většinová populace byla protiromská, měla takové nálady, když má tak slavnou rodačku a zpěvačku?

No, tak oni to tak ani neberou, protože oni jsou na nás zvyklí, ono když se ..., tam si vidí každý do talíře, protože to je malý město a jeden druhýho zná, takže vás neberou jako zpěvačku, ale jako normální holku, kamarádku, prostě to ..., já si ani nedovedu představit, abych byla nějak více postavená a více dáma nějaká před nima, když jsme vyrůstali společně, to jako nejde, věřte mi, že ne.

A změnilo se to například ve vašem okolí ...

Nic se nezměnilo, nic.

... okolí, že by, že by někdo, že by někdo, komu jste pomohla, začal nosit nos nahoru, protože se stal slavný díky vám a díky kapele?

Tak jenomže, heleďte, já to řeknu jinak. Naše komunita romská, ta kultura, ta prostě vznikla od té doby, když paní Věra Bílá bojovala v cizině po novinách, všechno, tak romská kultura se zvedla nahoru, probojovala jsem to s panem Jiřím Smetanou, což je to pravda, byli jsme v Americe, v Hollywoodu, Dánsko, Finsko, Holandsko, Švédsko, Švýcarsko, prostě Maďarsko, Polsko, projeli jsme celý svět a všude jsem bojovala o Romy, aby byla romská kultura, protože Romové jsou vzdělaní a je to špatný, když třeba nemůžou si zahrát, nemůžou vystupovat a tady to, tak jsme s panem Jirkou Smetanou opravdu probojovali dost, ale věřte mi, že nikdo ještě z Romů nepřišel a neřekl: "Tak hele, Věro, děkujeme ti za to, co jsi pro nás udělala."

Mrzí vás to?

Nemrzí, ale prostě rozumíte mi, jak to myslím, třeba to je, nikdy se člověk nezavděčí.

DISKUSE - KOMENTÁŘE:

31. 12. 2004

Děkuju paní Bílé Jan Mišurec