Kjótský protokol může, ale nemusí přežít ruskou nerozhodnost

"Strany tohoto Protokolu, jakožto Strany Rámcové úmluvy OSN o změně klimatu, sledujíce konečný cíl Úmluvy ve snaze plnit své kvantifikované závazky na omezení nebo snížení emisí a ve snaze podpořit trvale udržitelný rozvoj se strany Protokolu dohodly, že budou chránit zemské klima pro příští lidské generace." "Jedno čínské přísloví říká, že pokud se člověk snaží podvést zemi, bude země podvádět člověka. Jsem odhodlán chránit životní prostředí a zároveň jsem odhodlán chránit amerického daňového poplatníka." "Ochrana životního prostředí a ekonomický růst jsou neoddělitelné a je kontraproduktivní chránit jedno na úkor druhého," uvedl americký prezident George Bush. Nejméně deset let bylo jasné, že Spojené státy budou tvrdě vyjednávat o jakémkoli omezení emisí skleníkových plynů.

Přesto se pod britským tlakem první prezident Bush uvolil v roce 1992 na Summitu Země v brazilském Riu de Janeiro uvolil o podnebních změnách jednat. Když byly o pět let později v Kjótu upřesněny detaily rámcové smlouvy, Clintonova administrativa je podepsala. Přestože tehdejšímu viceprezidentu Al Gorovi z toho možná přestala chutnat jeho zelená ekologická snídaně, odpor silné opozice v Senátu byl mohutný: 95 senátorů odmítlo jakoukoli smlouvu, která by snižovala závislost Spojených států na fosilních palivech a stejná opatření neuplatňovala na rozvojový svět. Pro dohodu nehlasoval jediný senátor a Kjóto prohrálo jednu důležitou bitvu...

Smlouva přijatá v roce 1997 stanovila, že protokol musí ratifikovat aspoň 55 procent zemí, které se nejméně 55 procenty podílejí na světových emisích skleníkových plynů. Bez Ruska či USA, významných znečišťovatelů, není ratifikace možná. Ve snaze získat Ameriku pro dohodu zpátky zaváděli ostatní signatáři další a další ústupky: obchod s emisními kredity, takže se mohli velcí znečišťovatelé vykoupit, z oxidu uhličitého, který vzniká spalováním uhlí, se kontroly rozšířily na další plyny, začalo se jednat o takzvaných pohlcovačích jako lesy, které vyprodukované emise kysličníku likvidují.

Těsně před podpisem

Přetahování se o detaily bylo únavné, ale američtí vyjednavači v japonském Kjótu - jako například Jonathan Pershing z ministerstva zahraničí - dobře věděli, že bez rozsáhlých ústupků Washington dohodu nikdy ratifikovat nebude: "Věděli jsme, že příliš nákladné projekty nemohou uspět a dodnes jsou sice lidé ochotni ochranu životního prostředí financovat, ale ne nějak zásadně. Jelikož tedy drahé recepty neuspějí, hledáme řešení s co největším dopadem a co nejnižšími náklady. Od toho se odvíjely veškeré specifikace o obchodování s emisemi, o šesti plynech namísto oxidu uhličitého, proto se začalo mluvit o všech sektorech, nejenom elektrárnách."

"Tyhle věci se nám prosadit podařilo, ale nepovedlo se nám dosáhnout méně přísných limitů, o které nám šlo. Protože všechny položky mohly být splněny, ale pořád za příliš vysokých nákladů. Původně jsme chtěli vycházet z emisních úrovní roku 1990, ale během vyjednávání se nakonec uplatňovaly hodnoty o sedm procent nižší, což pro nás představovalo snížení zásadní." Proti kjótským kompromisům sice protestovali ekologičtí aktivisté, ústupky nicméně Ameriku přiměly k podpisu. Začalo přetahování o tom, jak by se jednotlivé body smlouvy měly zavádět v praxi.

V říjnu 2000, tedy měsíc před prezidentskými volbami, visela ve vzduchu stále reálnější možnost, že do Bílého domu nastoupí spojenec texaských olejářů a evropští vůdci se proto snažili uzavřít dohodu co nejrychleji. Podle Michaela Meachere z britského ministerstva pro životní prostředí si všichni uvědomovali, že čas utíká: "Bylo pro nás nesmírně důležité, aby se to vyřídilo ještě za Clintonovy vlády, protože jinak nás čekalo příliš mnoho nejistot. Snažili jsme se proto Američanům vyjít vstříc a v některých bodech jim i ustoupili, já ale považuji ústupky za rozumnou a přijatelnou cenu, za to, o co nám šlo, totiž aby všechny západní státy protokol ratifikovaly."

"Všechno se to zhroutilo doslova na poslední chvíli a přes noc. Jako britský ministr jsem si na jednání Evropské unie byl jistý, že dohody bude ratifikována. Ostatně to bylo tehdy zaznamenáno i v interview pro pořad BBC Today, kde jsem ještě tvrdil, že se nám americkou ratifikaci podařilo prosadit. Tehdy jsem se mýlil."

Pozice se nemění

Během své prezidentské kampaně sice George Bush junior zariskoval ztrátu části svých tradičních stoupenců, když naznačil spolupráci s ekologickou lobby o omezování emisí kysličníku uhličitého, po složení slibu ale podobnou iniciativu odvolal a dal najevo, že za jeho prezidentství se Kjóto ratifikovat nebude.

Tento postup byl velkým zklamáním pro sira Crispina Tickella, bývalého britského velvyslance v OSN. To on přesvědčil premiérku Margaret Thatcherovou, aby globální změny klimatu brala vážně a pomáhal ji sepsat projev pro Královskou společnost, ve kterém problematice přiřkla prioritu a působila i na amerického prezidenta Bushe seniora. Změnu ekologické politiky v Bílém domě tedy sir Crispin s nadšením nepřivítal: "Především chci říci, že americký prezident své rozhodnutí nesdělil formou prohlášení. Obešel to dopisem jednomu z členů Kongresu, ve kterém dal najevo, že Spojené státy nebudou o ratifikaci protokolu usilovat. To mě šokovalo, protože přece jen Spojené státy hrály při formulaci protokolu důležitou roli a tímto ignorovaly skutečnost, že čtyři procenta světové populace, jaká představují Spojené státy produkují dvacet čtyři procent světových emisí kysličníku uhličitého."

Zklamání jen zesílilo, když prezidentova bezpečnostní poradkyně Condoleeza Riceová diplomatům Evropské unie oznámila, že bez Washingtonu je Kjótský protokol k ničemu. Podle bývalého amerického vyjednavače Jonathana Pershinga se zdálo, jako by prezidentovi nezáleželo na tom, jestli přijde o své spojence. "Domnívám se, že způsob, jakým se prezident rozhodl od Kjóta odstoupit, byl poněkud zvláštní. Rozhodl se světové společenství obejít a vlastně Spojené státy izoloval. Vycházel z toho, že pro ostatní státy je to téma mnohem důležitější než pro Američany. Slušelo by se ve prospěch prezidenta říci, že opravdu ekologii Američané rozhodně za prioritu nepovažují. Co ho ale podle mě překvapilo - a to ukazuje, jak zkreslený měl obraz o zbytku světa - byla intenzita, s jakou svět na jeho odmítnutí reagoval, a také vytrvalost tohoto postoje, který přetrvává."

Ani tři roky nato však ve Washingtonu nevládne chuť se z těchto pozici ustupovat. Předseda ekologické komise Bílého domu James Connaughton tvrdí, že odmítnutí smlouvy bylo nejen správné, ale také nevyhnutelné: "Podle mého by se každý stát, kterému kvůli zcela nerealistickému cíli hrozí ztráta pěti milionů pracovních míst, rozhodl úplně stejně. A implementace Kjóta by Americe takové ztráty způsobila."

"Prezident zodpovídá za blahobyt občanů Spojených států a za prostředí ekonomického růstu, ve kterém mají možnost pracovat. Jestli kvůli tomuto úsilí někdo chce prezidenta kritizovat, je to jeho věc. Podle mého se po našem kroku celková diskuse o tématu rozšířila a ze značně abstraktních pojmů se konkretizovala. Mnohé z těch těžko srozumitelných a zaručeně správných pravidel nebylo ostatně dodnes jasně formulovány," dodal James Connaughton.

Dobré pro Evropu, špatné pro USA

Bílý dům si dobře uvědomuje, že mezi nejvěrnějšími prezidentovými stoupenci panuje vůči Kjótskému protokolu silné podezření, protože každé omezení emisí kysličníku uhličitého považují za ohrožení ekonomického růstu.

Obzvláště jeden aspekt odpůrce protokolu pobuřuje, totiž že by úroveň emisí měla být posuzována podle roku 1990. Ten rok byl mimo jiné silný i pro hospodářství Ruska. Konzervativní lobbyisté jako Myron Ebell z Washingtonského institutu pro obchodní soutěž se proti Kjótu stavěl od počátku jako proti iniciativě, které dominují neamerické zájmy: "Od roku 1990 patří Spojené státy k jedné z nejrychleji rostoucích ekonomik. My nejsme rozvinutá, ale rozvíjející se země. Pro Evropskou unii, která má velice pomalý růst populace a stagnující růst hospodářský, je mnohem snazší limity plnit. Nehledě ke spojenému Německu, se kterým se spousta ekologicky škodlivých továren uzavřelo stejně jako v Británii byly zrušen provoz tepelných elektráren, které spalovaly uhlí."

"Chci říci, že tahle smlouva nikdy nebyla ekologickou smlouvou, ale dohodou ekonomickou. Tak to také evropské státy od začátku hrály a naneštěstí se do Kjóta dostavil i americký viceprezident Gore, který jejich dravé ekonomické hře podlehl a na protokol přistoupil. Brát si za základ rok 1990 vyhovuje Evropě, ne Spojeným státům," říká Myron Ebell a dodává: "Také Rusko by dohodu bývalo podepsalo jen za předpokladu, kdyby její limity vycházely z doby před rozpadem Sovětského svazu, kdy jejich těžký průmysl v podstatě skončil a spotřeba energie se dramaticky snížila. Moskvu na tom lákalo, že bude moci emisní limity prodávat Spojeným státům, Japonsku a Evropské unii a Rusové na tom vydělají miliardy dolarů."

Vše závisí na Rusku

V úplném odmítnutí smlouvy se ke Spojeným státům připojila Austrálie, zatímco dokument ratifikovalo 120 jiných států včetně Číny a Indie. Některé země v jižní Evropě nemají co ztratit, protože jejich emisní stropy/cíle stále umožňují další zvýšení míry rozvoje. Budoucnost dohody je tedy nejistá a její platnost závisí na podpisu jedné nerozhodné země - a tou je Rusko.

Zpočátku rozhovorů vystupovala Moskva celkem nekompromisně. Podle profesora Michaela Grubba z londýnské Imerial College se zdálo, že Kreml v jednáních o změnách nachází způsob, jak znovu získat ztracenou prestiž: "Rusové do Kjóta přijeli s vírou, že se jejich ekonomika rychle zotaví a myslím, že také měli dojem, že se s nimi nezachází adekvátně jejich postavení bývalé velmoci. Bohužel možná také trochu nešťastně tam tehdy britský ministr Bill Prescott mluvil o tom, že je třeba držet pohromadě tři hlavní hráče, a tím myslel Evropskou unii, Spojené státy a Japonsko."

"Pochopitelně Rusům takové zahájení nesedělo, a možná i proto odmítli jednat o jakýchkoli ústupcích a řekli jen, že tohle a tohle jsou jejich požadavky a o nich nehodlají diskutovat. Chtěli, aby se emisní limity stanovily podle roku 1990, což by jim vzhledem k tehdejší výkonnosti průmyslu poskytlo velké rezervy. Myslím, že ruskou reakcí na Kjóto bylo velice prosté nět."

Papírově vzato má Kreml silné důvody pro to, aby na smlouvu přistoupil. S ohledem na základ vypočítávaný z roku 1990 současné ruské emise jsou tak vzdáleny cílovým hodnotám, že by Rusko mohlo prodávat svoje emisní kredity skutečným znečišťovatelům v milionech emisních jednotek.

Ještě v roce 2002 byl tedy ruský premiér Michail Kasjanov plný optimismu: "Rusko podepsalo Kjótský protokol a nyní se připravujeme, že ho budeme ratifikovat. Doufáme, že k ratifikaci dokumentu dojde v nejbližší době." Po roce a půl však musí prezident Vladimir Putin nechat smlouvu ještě schválit v parlamentě. To už však začínají být někteří ruští představitelé ke Kjótu skeptičtí.

Slovo má prezidentův ekonomický poradce Andrej Illarionov: "Putin nikdy neřekl, že to Rusko podepíše, hovořil o tom, že studujeme Kjótský protokol a všechny jeho možné důsledky. To bude ještě nějakou dobou trvat. A jaké rozhodnutí Rusko učiní? To se teprve uvidí."

Rusko hledí do budoucnosti

Illarionov nakonec prohlásil, že Rusko smlouvu v současné podobě podepsat nemůže. Prezident Putin sám zachovává diskrétní mlčení. Co se tedy vlastně děje? Tuhle otázku pokládali na nedávné milánské konferenci OSN o klimatu snad všichni. Ekologický lobbyista Alexej Kokorin ze Světového přírodního fondu v Moskvě tvrdí, že Rusko se ke Kjótu nakonec připojí. Jde prý jen o to, kdy: "Nejde o ekonomický problém, protože v této chvíli je úroveň ruských emisí pětadvacet procent pod úrovní z roku 1990. A podle plánů ruské vlády, které mi připadají reálné, bude v roce 2010 úroveň emisí o deset nebo patnáct procent nižší než v roce 90. Takže naplnit požadavky Kjóta není problém, naopak ruské firmy, které budou ochotny podnikat v energetickz úsporných projektech, by na tom mohly vydělat."

Podle prezidentského poradce Illarionova se však podobné předpovědi drží příliš při zdi. Když byl Kjótský protokol v roce 1997 podepsán, předpokládalo se, že Rusko může na obchodu s emisními kredity vydělat deset miliard dolarů. V nedávném rozhovoru však Illarionov ekologickému zpravodaji BBC řekl, že země se vrátí k úrovním emisí z roku 1990 a nebude tudíž mít co prodávat: "Protože je jasné, že vývoj ruské ekonomiky se nezastaví na limitech oxidu uhličitého. Jistě budeme mít emise vyšší v roce 2012 než máme teď, a proto je třeba kalkulovat s náklady, které by měly vyvážit případné výhody, pokud se vůbec o výhodách může mluvit."

"Někteří tvrdí, že Rusko do roku 2010 nemůže dosáhnout úroveň emisí z roku 1990. Teď dosahujeme 68 procent emisí z tohoto roku, ale vezměte si, když Rusko během deseti let zdvojnásobí výši hrubého domácího produktu. To by znamenalo, že objem emisí oxidu uhličitého z Ruska vzroste o 50 procent."

"Z toho plyne, že v roce 2012 bude země produkovat 104 procent emisí z roku 1990, takže i když nemluvíme o nejambicióznější a nejoptimističtější variantě, i tak bude Rusko dosahovat výrazně nad limitní hranici, kterou mu stanoví Kjótský protokol."

Zemní plyn jako cenný zdroj

Washingtonský analytik z Pacifické severozápadní laboratoře připouští, že Rusko na emisních kreditech nezbohatne, upozorňuje však že ruské podniky z jiných oborů by si finančně polepšit mohli: "Ekonomická výhodnost obchodování s emisními kredity je dost malá. Počítáme, že Rusko by na něm mohlo vydělat tak miliardu dolarů za rok. Jistěže to není zanedbatelná částka, ale pod prezidentskou optikou to není nic, co by výrazně přitahovalo pozornost. Existují ovšem další důvody, které by Putina mohly přimět k tomu, aby Kjóto považoval za realitu."

"Kjóto totiž ve svém důsledku zvýší evropskou poptávku po zemním plynu. Jak asi víte, Rusko posílá do západní Evropy 150 miliard kubíků zemního plynu. Jen v prvních letech by tahle spotřeba o miliardy vzrostla, ale výhledově by krok dostal Rusko do velice výhodné pozice, protože zemní plyn by se stal centrálním zdrojem energie a Rusko vlastní třetinu jeho světových zásob."

Největší zdroj ruských emisí skleníkových plynů představuje místní energetika a ta - jak upozorňuje Anatolij Zelinský z dozorčí rady elektrárenských podniků, vidí v Kjótském protokolu potenciální zisk. Mezinárodní tlak by totiž mohl urychlit modernizaci zastaralých sovětských elektráren: "Výhody Kjóta jsou jednoduché, už teď pracujeme na snížení nákladů a modernizaci, se kterou se snížení emisí kysličníku uhličitého dostaví automaticky. Pochopitelně musíme tyto nákladné programy z něčeho financovat, a pokud by Kjóto vstoupilo v platnost, měli bychom na to prostředky z prodaných emisních kreditů. Podle našich výpočtů bychom takto mohli uhradit až deset procent našich nákladů. Jsme pro ratifikaci, protože deset procent je rozhodně lepší než nic."

Vyhlídky zásadních mezinárodních investic do nových a ekologicky čistých ruských oborů nejsou jen zbožná přání. V rámci takzvaných "společných implementací" by nejbohatší země platily obnovu ruských elektráren a získávaly tak kredity za snižování emisí. A podobné projekty by mohly přilákat příliv zahraničního kapitálu. Jak si tedy vysvětlit ruské váhání? Podle mnohých chtějí ruští diplomaté vyčkáváním jen zvýšit cenu Moskvy.

'Svět nespasí Kjóto, ale ekonomický růst'

Když uvážíme, do jak trapné situace by se americký prezident Bush dostal - pokud by tedy svět přijal smlouvu, kterou Washington odmítl - můžeme se domnívat, že Bílý dům na prezidenta Putina naléhá, aby dohodu neakceptoval a možná mu za to nabízí i slušné protinabídky.

Izolovanost amerického postoje na mezinárodní scéně je nicméně zarážející. Čína vlastní obrovské zásoby uhlí, jejichž čerpáním by Peking mohl podpořit současné tempo svého ekonomického růstu. Podle hlavního čínského vyjednavače Gaa Funga se ale chce nejlidnatější země světa v souladu s Kjótským protokolem uskromnit: "Podnikli jsme spoustu opatření už dříve, snažili jsme se zefektivnit naši energetiku a snižovali množství spalovaného uhlí. Také jsme v rámci celostátního projektu znovu zalesňovali některá území a společnou zásluhou těchto aspektů se nám podařilo snížit množství emisí kysličníku uhličitého. Podobným směrem se chceme ubírat i v příštích deseti, dvaceti letech."

"Jsem právník, a tak nedovedu posoudit, nakolik může tahle politika ovlivnit ekonomický rozvoj, ale z rozhodnutí čínského vedení je jasné, že jsou rozhodnuti zemi vést cestou udržitelného rozvoje a nepoužívat fosilní paliva, zejména uhlí, postaru, bez jakékoli kontroly."

Optika Washingtonu je odlišná: Bush se domnívá, že neomezený ekonomický růst se nestane problémem, ale řešením. Objeví se nové technologie, které zemi emisí skleníkových plynů zbaví, a najdou využití dalších alternativních zdrojů jako je například vodík. Pokud jde o fosilní paliva, americká vláda je ochotna snížit to, co nazývá "emisní intenzitou" a představuje poměr mezi úrovní vyprodukovaného skleníkového plynu k jednomu dolaru z hrubého domácího produktu. Tuto intenzitu chtějí Spojené státy snížit během deseti let o 18 procent. Ne však zaváděním omezovacích opatření.

Předseda vládní ekologické komise James Connaughton se domnívá, že ke snížení dojde jaksi mimoděk, spolu se stále vyšší výkonností ekonomiky: "Pokud se zaměříme na výkonnost a produktivitu naší ekonomiky, naskytnou se nám obrovské možnosti, jak emise snížit. Předpokládáme snížení emisní intenzity o jedno celé sedm desetin procenta ročně."

"Vycházíme ze všeobecně platné premisy, že hlavním úkolem je snížit nárůst emisí. Když jedete autem, také nejdříve šlápnete na brzdu než zařadíte zpátečku a se skleníkovými plyny se to má zrovna tak. Prvním úkolem firem je zpomalit nárůst emisí. Zabráníme tak daleko mohutnějšímu nárůstu, než ke kterému by došlo, i když pravda je, že co se týče objemu emisí, dojde ke zvýšení."

Alternativa

Podle ekologů však je takový návrh jen slabým odvarem Kjóta - jen o krůček vstřícnější než se snižováním emisí úplně vyhnout. Bushova administrativa přesto věří, že emise skleníkových plynů jednou poklesnou.

Zvenku je jednoduché se domnívat, že projevy Bílého domu představují politiku celé Ameriky. Ohledně globálních změn klimatu jsou však Spojené státy názorově obzvlášť nespojené. Proti oficiálnímu stanovisku Bílého domu se šest států Nové Anglie na severovýchodě země spojilo s šesti kanadskými provinciemi - nejen proto, aby nárůst skleníkových plynů zpomalily. Stanovily cíle pro skutečné snížení emisí - do konce této dekády se chtějí dostat zpět na úrovně roku 1990 a v příštím desetiletí je o deset procent ještě snížit. Už příští rok chtějí také zahájit obchodování s emisními kredity, který by probíhal v 10 státech včetně New Yorku. Nejedná se zrovna o zavádění Kjóta, ale tahle opatření se mu blíží.

V kanceláři guvernéra jednoho z hlavních států této iniciativy - Massachussetts - tvrdí vedoucí rozvoje Douglas Foy, že postup prospěje Spojených státům i životnímu prostředí: "Jelikož má Nová Anglie v podstatě svou vlastní energetickou síť - New Jersey, New York a Pensylvánie mají vlastní systém -, měli bychom být schopni přijmout opatření, která emise kysličníku uhličitého sníží. Měli bychom být také schopni s přebytky emisí obchodovat. Tohle zapadne do našeho už platného systému, který uplatňuje povinné sankce za překročení emisních limitů."

"Nemůžu říct přesně, kdy obchodovací režim spustíme, ale doufám, že k tomu dojde tak do roka. Pokud jde o ekonomický efekt těchto kroků, nové technologie při výrobě energie naší ekonomice pomohly. Jednak vznikly pracovní příležitosti při budování nových elektráren, dále díky nim máme levnější energii. Pochopitelně jako přímořský stát jsme také globálním změnám klimatu vystaveni ve formě stoupající mořské hladiny. Takže kreativní přístup k řešení těchto problémů je v našem zájmu." Také šest dalších amerických států na druhé straně Ameriky schválilo opatření, která naopak povinnému snižování emisí skleníkových plynů zabrání. Protest Nové Anglie se má nyní opakovat na lidnatém západním pobřeží. Jak mi řekla zástupkyně státu Washington XY také západoamerický ekvivalent Kalifornie, Oregonu nebo Washingtonu bude spolupracovat s Kanadou.

Carol Jollyová, která pracuje v sekretariátu guvernéra státu Washington, řekla: "V září guvernéři Kretonu, Kalifornie a Washingtonu oznámili iniciativu pro oblast západního pobřeží, která reaguje na globální změny klimatu. Chceme se poučit i ze zkušeností Nové Anglie, která už podobný krok udělala. Jestliže Spojené státy nic nepodnikají na federální úrovni a jestliže my si uvědomujeme, jaký dopad na naše životní prostředí klimatické změny mají, je třeba jednat. Pochopitelně bychom přivítali i celostátní projekty a úsilí na federální úrovni, ale nebudeme sedět se založenýma rukama a čekat, až se něco takového přihodí."

Bushova administrativa má svou ekologickou politiku - konkrétně nedostatek ochranných opatření proti emisím oxidu uhličitého - vysvětlovat před soudem federální Agentuře pro ochranu životního prostředí. Bílý dům však trvá na tom, že agentuře ze zákona neplynou žádná relevantní práva. Asistent ministra spravedlnosti státu Massachussets James Milkey se ovšem tvrdí, že dotyčná agentura může určovat limity kysličníku uhelnatého v ovzduší stejně jako tak už činí s jinými zplodinami: "Současný právní spor nespočívá v tom, jestli Agentura pro ochranu životního prostředí MUSÍ nebo MÁ regulovat úroveň emisí oxidu uhličitého v ovzduší. Spor spočívá v tom, jestli vůbec MŮŽE."

"Jsme ovšem přesvědčeni, že pokud bude chtít v souladu se zákonem o čistém ovzduší agentura úroveň emisí regulovat může. V podstatě se jedná o tom, zdali můžete definovat oxid uhličitý jako látku znečišťující životní prostředí. Nejenže je definice takové látky v zákoně o čistém ovzduší celkem neurčitá, ale na jiném místě v zákoně se říká, že agentura má pravomoc regulovat vlivy na životní prostředí."

"Takže pokud někdo skutečně hledá potvrzení agenturních pravomocí, nemusí hledat příliš daleko. V podstatě ve Spojených státech nyní probíhá soudní pře o to, zdali má Agentura pro ochranu životního prostředí právo regulovat úroveň emisí oxidu uhličitého a v tomto sporu je na naší straně dvanáct států, které mimochodem dohromady čítají více než 100 milionů lidí a dalších deset států se snaží naše stanovisko přijmout. Jsou to zejména oblasti na západě Spojených států včetně Michiganu, kde v Detroitu působí velké automobilky."

Pravomoci jednotlivých amerických států, které - ať už jednotlivě nebo sdružených v koalice - zpochybňují Bushovu politiku o škodlivých emisích, činí Bílý dům zranitelný nejen na mezinárodní, ale také domácí scéně. George Bush může setřást i kritiku od spojenců, jako je Británie - jeden vědecký poradce britské vlády mimochodem nedávno prohlásil, že globální oteplování je nebezpečnější než terorismus - ale povinné emisní kontroly zaváděné v jednotlivých státech začínají podkopávat samotné kjótské rozhodnutí Bílého domu.

Ani prezident USA nemůže říct ne

Pro profesora Michaela Grubba z londýnské Imperial College z toho vyplývá, že ani nejmocnější muž planety nemůže jednoduše říct ne a nestarat se o následky: "Domnívám se, že americká vládě se tohle téma poněkud vymyká z rukou, neboť Bílý dům jednoduše nepřestavil žádnou důvěryhodnou strategii."

"Dá se očekávat, že individuální iniciativy jednotlivých států budou pokračovat a bude přijato ještě mnoho nezbytné legislativy. Také se domnívám, že Bushova politika v této oblasti je dlouhodobě neudržitelná. Osobně vůbec nechápu, jak může Bushův tým ještě po dvou třech letech stále tvrdit, že o změnách v klimatu nehodlá na mezinárodní úrovni vyjednávat."

"I když jsou Spojené státy jedinou zbývající velmocí, tenhle problém má dalekosáhlé důsledky a nerozhoduje se vojenskou a zbraněmi. Tohle je téma domácí politiky. Protože už mnoho Američanů s postojem vlády nesouhlasí, myslím že v příštích volbách, v roce 2008 si strana, která nechce přijít o hlasy voličů, nebude moci dovolit jednání na mezinárodní úrovni ignorovat."

Silně politizovaná debata o podnebních změnách ještě zdaleka neskončila, většina zemí se však shoduje na tom, že globální oteplování uplynulých dekád je do zásadní míry způsobené člověkem. Jako první mezinárodní pokus o zmírnění jeho dopadu, Kjótský protokol, může, ale nemusí přežít ruskou nerozhodnost. Panuje téměř celosvětová shoda v tom, že je naléhavě potřeba zavést kontrolní mechanismy o emisích skleníkových plynů a ani prezident Spojených států se nemůže k tomuhle problému stavět zády.