Peter Arnett: Bushova vláda zuří, ale dny kontroly médií jsou pryč

Před čtyřiceti lety začal pro Associated Press psát reportáže z války ve Vietnamu, později prošel jako válečný reportér CNN místy konfliktů v Latinské Americe, na Středním Východě, střední Asii a v Africe. Řadu let strávil v Izraeli, Libanonu a Afghánistánu, v devadesátých letech informoval o dění v Iráku, Jugoslávii, z válek v Africe a v Čečensku. Jeho reportáže z Bagdádu posledních měsíců se objevily i v České televizi. "Nevím, proč bych měl mlčet, když probíhá válka," říká válečný reportér Peter Arnett, původem Novozélanďan, který se minulý týden představil na Letní filmové škole v Uherském Hradišti a vystoupil na několika seminářích cyklu "Smrt a média".

Současné válečné konflikty spojuje jedno téma – "boj s terorismem". Téma války a smrti na filmové škole provázel dokument "Moc a teror: Noam Chomsky v dnešní době", v němž mimo jiné zazní: "Každý se ptá, jak skoncovat s terorismem. Stačí jediné – přestat se na něm podílet." Chomsky říká, že když jdete do války, musíte válku démonizovat. "Tedy – ze Saddáma udělat monstrum. Když se američtí vojáci vydali do války, byla každá negativná zpráva o vývoji konfliktu považována za škodlivou. A na začátku války bylo v zájmu Británie udržovat víru, že zakázané zbraně v Iráku určitě jsou," říká Peter Arnett.

Smrt: do médií vstup zakázán?

Úkolem válečných reportérů po dlouhou dobu bylo informovat o válce, samozřejmě objektivně a nestranně, ale také – bez toho, aby součástí informací byla smrt. Na fotografiích a záběrech z kamery se nesměla objevit krev a mrtvá těla. "Vietnam byl první a poslední válkou, kdy reportéři mohli referovat o válce svobodně, tak, jak válku viděli. A to přesto, že většina novinářů byla na straně Američanů," říká Peter Arnett, který je přesvědčený, že zprávy musí ukázat všechny tváře války. Včetně těch nejnepříjemnějších. "Viděli jsme, jak Vietcong vítězí, byl to tvrdý nepřítel. Viděl jsem tisíce mrtvých, bez bot, helem a pušek, Vietcong jim všechno sebral... Byla to vlastně i bitva s nakladateli: i když musím říct, že vše, co jsem napsal, vyšlo. Prezident Johnson několikrát požádal mé nadřízené v AP, abych z Vietnamu odjel, později měl i prezident Nixon svůj seznam lidí, kteří se mu nelíbili. Ale agentura AP zůstala při mně, chránila mě," říká novinář, který za své působení ve Vietnamu obdržel prestižní Pulitzerovu cenu.

Poté, co – byť zpožděné, ale značně znepokojivé – zprávy z Vietnamu vyvolaly obrovské protesty, americká vláda si už nejspíš nemohla dovolit riskovat: a tak byla vytvořena určitá opatření, která měla zprávy z války profiltrovat a "škodlivé" informace oddělit. Arnett je přesvědčen, že byť vláda Spojených států cenzuru používá, nastoluje ji pouze v době války jako krizové řešení. Těmi je mimo jiné i omezování počtu novinářů, kteří se po pečlivém výběru v malém množství na místo konfliktu dostanou. "Po Vietnamu začal Pentagon systematicky odmítat, aby se reportéři zúčastnili válečných operací. Příkladem může být Panama o Vánocích roku 1989: když jsem tam přijel, na dva dny nás zamkli ve skladišti, kde jsme jen čekali. Pak ve Washingtonu vybrali dvanáct novinářů, a až od nich se informace mohly dostat k ostatním..."

Meze kontroly

Podobu informací, které prochází médii, se politika snaží ovlivňovat pochopitelně i dnes. "Čtyřicet let píšu o mezinárodních událostech, od Vietnamu až po Irák. Vím, že vlády využívají tisk, a to účinně: ne snad, že by zavolali vydavateli či šéfredaktorovi, aby zařadili určitou reportáž – i když i to se děje. Ale pečlivě připravují tiskové konference a akce pro média," připomíná Arnett. "Za války ve Vietnamu prezidenti měli svůj Bílý dům, kde dělali tiskovky – a americká média buď použila reportáž Petera Arnetta z Vietnamu, anebo prezidenta Johnsona a jeho brífink. Současný prezident Bush je velice šikovný a lidem kolem něj připravují velmi dramatická mediální sdělení: a pak se vše, co řekne, dostane do médií. A lidé se zajímají spíše o lokální události, o světové dění už moc ne. Takže věří tomu, co řekne Bush," podotýká.

Přesto ale s tím, jak se rozšiřují nové technologie, má cenzura stále méně šancí. "Média se za poslední čtyři dekády obrovsky rozrostla. Když jsem působil v CNN, byl jsem jediným korespondentem, který byl přímo v Bagdádu. Ale při této válce, když jsem pracoval pro NBC, tam bylo čtyřicet televizních společností, několik set novinářů nejen z Ameriky, ale i z Evropy a dalších míst," popisuje Arnett. Kombinováno s možností satelitních přenosů vysílání pak vznikají situace podobné té, kdy se na amerických televizních obrazovkách nedávno objevil Saddám Husajn se svým komentářem. "Bushova vláda zuří, ale dny kontroly jsou pryč," dodává novinář.

Popsat válku takovou, jaká je

"Hvězda válečného zpravodajství dostala padáka", "Arnette, máte padáka!", hlásily novinové titulky koncem března, když válečným zpravodajem ukončila spolupráci stanice NBC. Peter Arnett jako komentátor poskytl rozhovor irácké televizi a mimo jiné řekl, že americký plán války selhal. "Postoj pana Arnetta zveřejněný v Bagdádu nebyl správný, zvlášť v době války. Neměl právo jako náš zaměstnanec vyjadřovat vlastní názory a přesvědčení," měla výpověď zdůvodnit tisková mluvčí NBC. Novinář je ovšem jiného názoru: především zaměstnancem NBC nebyl. "NBC mě požádala, abych jim pomohl: chtěli jen komentáře o tom, co se dělo, protože většina lidí z NBC, CNN i FOX odjela," říká. A také je přesvědčen, že mluvit proti válce neznamená být politicky zaujatý. "Noam Chomsky je proti vietnamské válce – a vycházel z faktů. Já jsem se cítil kompetentní k tomu něco říci," vysvětluje Peter Arnett. "Když mluvím s každým, proč ne s iráckou televizí?"

Jana Sobotková