Jaderné smetiště jménem Rusko
19. 6. 2002 Václav Vašků [Infoservis] -
V březnu 2000 organizace Greenpeace odhalila dokument nazvaný White Paper, vydaný ruským ministerstvem pro jadernou energii (Minatom). Ten obsahuje mj. návrh na první import 20 500 tun vyhořelého jaderného paliva do Ruska k trvalému uskladnění. Polovina z očekávaného zisku odhadovaného na 21 miliard dolarů bude údajně použita na výstavbu úložiště a jeho spravování.
Potenciálními zákazníky by měly být země jako Japonsko, Tchaiwan, Jižní Korea, Čína, Vietnam, Írán,Thajsko, Švýcarsko, Španělsko, Německo, Bulharsko, Jugoslávie, Maďarsko a také Česká republika.
Zdá se, že za dovozem atomového odpadu do Ruska se skrývá úmysl financovat nová zařízení na přepracování jaderného paliva a na vývoj rychlých množivých reaktorů. Rusko totiž potřebuje peníze, aby mohlo obnovit výrobu plutonia.
Světová skládka jaderného odpadu
Možnost, že Rusko se už brzy stane světovou skládkou radioaktivního odpadu, je opravdu aktuální. Ruský ekologický zákon z roku 1992 zakazuje dovoz jaderných materiálů z cizích zemí s výjimkou států bývalého východního bloku, které uzavřely s Moskvou příslušné smlouvy. Rusko nyní importuje vyhořelé palivové tyče z Ukrajiny, Bulharska, Slovenska a Maďarska.
Avšak (Minatom) již od roku 1998 lobbuje ve státní Dumě o změnu tohoto zákona. Ruská pobočka Greenpeace spolu s dalšími osmi ekologickými organizacemi zahájila v roce 2000 proti dovozu jaderného odpadu kampaň. Od 26. července do 24 října 2000 se jim podařilo sesbírat celkem 2,5 miliónu podpisů pod petici žádající celonárodní referendum, v němž by se občané mohli k dovozu jaderného odpadu vyjádřit.
Podle ruské ústavy musí totiž ruský prezident uspořádat referendum v případě, že nějaká skupina iniciátorů posbírá nejméně 2 miliony podpisů. Avšak přesto, že ekologové posbírali o více než půl milionu podpisů navíc, žádné referendum se nakonec nekonalo. Ústřední volební komise totiž nakonec 700 000 podpisů z ryze formálních důvodů neuznala (u některých podpisů prý chyběl vedle přesné adresy i region, ačkoliv každý podpisový arch obsahoval název regionu již v záhlaví).
Dne 21. prosince 2000 Státní duma odhlasovala změnu zákona, podle které může Rusko přijímat jaderný odpad k uskladnění bez jakéhokoliv omezení. Rusko však žádné konečné úložiště nemá, podobně jako ho nemají ani jiné země. Vyhořelý odpad z jaderných elektráren by tedy měl být provizorně ukládán v místech, kde již došlo k závažným ekologickým haváriím - v Majaku nebo Krasnojarsku.
Majak - řetěz ekologických katastrof
Sovětský jaderný program zahájil Josif Stalin ve snaze vyrovnat se americkému ?úspěchu" v Hirošimě a Nagasaki. Jednou z klíčových částí tohoto programu byl jaderný komplex Majak. Výstavba závodu začala v listopadu 1945 a již v roce 1948 zde začal pracovat první reaktor produkující plutonium pro atomové bomby. V srpnu 1949 byla odpálena první sovětská bomba, která obsahovala plutonium z Majaku. Stalo se tak na počest Stalinových sedmdesátých narozenin.
Majak leží v pohoří Uralu, přibližně 80 kilometrů severně od města Čeljabinsk. Je to vůbec největší jaderný komplex na světě. Jeho historie je jedním dlouhým řetězem jaderných katastrof, ekologických havárií a hazardováním s lidskými životy.
Od roku 1949 až do roku 1956 Majak vypouštěl vysoce radioaktivní tekuté odpady přímo do řeky Teči. Více než 124 tisíc lidí žijících podél řeky, která pro ně sloužila jako hlavní zdroj pitné vody, obdrželo obrovské dávky radioaktivity. Když byl rozsah této kontaminace konečně uznán, přes sedm a půl tisíc vesničanů bylo narychlo evakuováno. Tento krok však přišel pozdě. Celkem 8 tisíc lidí tehdy na následky ozáření zemřelo.
V září 1957 došlo v Majaku k druhé nejhorší jaderné havárii na světě. Kovový tank obsahující 300 krychlových metrů vysoce radioaktivních odpadů se přehřál a explodoval. Při tom se uvolnil radioaktivní mrak o aktivitě 74 tisíc Tbq (terabecquerelů), který zamořil více než 23 tisíc čtverečních kilometrů. Postiženo bylo celkem 272 tisíc lidí, z nichž pouze 10 200 bylo evakuováno.
Do jezera Karačaj byla z Majaku celkem 16 let vypouštěna obrovská množství tekutého radioaktivního odpadu. Díky tomu je toto jezero označováno jako nejvíce radioaktivně zamořené místo na naší planetě. Ještě dnes by prý bylo smrtelně nebezpečné postát jedinou hodinu na jeho břehu. V horkém a větrném létě roku 1967 jezero vyschlo. Radioaktivní prach o aktivitě 22 TBq byl rozfoukán po ploše 2700 čtverečních kilometrů, což katastrofálně postihlo 41 500 obyvatel. Všechny tři jaderné katastrofy byly sovětskou vládou skoro 30 let úspěšně tajeny.
Podzemní komplex Krasnojarsk 24
Na přímý rozkaz Stalina začalo v roce 1950 více než 65 tisíc vězňů Gulagu hloubit největší podzemní jaderný komplex na světě s poetickým jménem Krasnojarsk-26. Jaderný labyrint je umístěn 250 až 300 metrů pod povrchem země. Skládá se z 3500 místností a obrovských hal.Tento komplex má tři jaderné reaktory na výrobu plutonia, jedno přepracovací zařízení na výrobu dioxidu plutonia a dusičňanu uranylového. Dva z jaderných reaktorů byly v roce 1992 uzavřeny. Třetí však stále ještě pracuje.
Také Krasnojarsk-26 se během své existence stal noční můrou pro celé okolí. Od roku 1959 až do roku 1992 byla chladící voda z primárního okruhu dvou reaktorů vypouštěna přímo do řeky Jeniseje. Břehy řeky tak byly zamořeny radioaktivitou v délce nejméně 500 kilometrů.
Od roku 1963 byly tekuté radioaktivní odpady pumpovány pod zem do hloubky 90 až 475 metrů. Důsledky této technologie dosud nejsou prozkoumány, avšak experti tvrdí, že nezajištěné tekuté odpady se mohou rozšířit do spodních vod a dále kontaminovat řeku Jenisej.
Od doby, co se v září 1998 stal guvernérem Krasnojarského regionu nedávno zesnulý generál Lebeď, vzrůstal tlak učinit z Krasnojarsku-26 mezinárodní centrum, které bude nabízet uložení jaderného odpadu zemím celého světa. V současné době Krasnojarsk-26 již dováží vyhořelé jaderné palivo z Ukrajiny a Bulharska. Za kilogram odpadu z Ukrajiny inkasuje 285 US dolarů a za odpad z Bulharska 620 dolarů. Hlavním cílem generála Lebedě však bylo nabídnout ukládání jaderného odpadu západním zemím, a to za cenu 1000 US dolarů za kilogram vyhořelého paliva.
Kdo stojí v pozadí?
Je zajímavé, že v pozadí tohoto ruského byznysu stojí někteří bývalí vysoce postavení činitelé Spojených států. Americká společnost Non Proliferation Trust Inc (NPT) prosazuje vybudování komerčního úložiště vyhořelého jaderného paliva v Rusku již od roku 1998. Prezídium NPT přitom tvoří některé velmi mocné osobnosti amerického jaderného programu. Mimo jiné jsou to například admirál Bruce DeMars (bývalý šéf flotily jaderných ponorek a reaktorového programu, dnes výkonný ředitel NPT), dále admirál Daniel J. Murphy, náměstek ředitele CIA a šéf kabinetu George Bushe v době, kdy byl viceprezidentem. Klíčovou roli v NPT však hrají zejména William Webster, dřívější ředitel nejen CIA, ale také FBI a Thomas Cochran, ředitel the Natural Resources Defense Council (NRDC). Webster je přitom vrchním správcem Minatom Development Trust (MDT) vlastnícího 60 % NPT, zatímco Cochran je vrchním správcem the Russian Environmental Trust (RET), který vlastní 30 % NPT.
Otázka uložení světového jaderného odpadu zatím zůstává nevyřešena. Jeho umístění do kontejnerů pod zem na tisíce let je ale riskantní vzhledem k neustálému pohybu horních vrstev pedosféry.
Dalším nebezpečím je hrozba, že se odpad dostane do nesprávných rukou. Bohaté státy, které jsou ochotny Rusku zaplatit za uložení jejich odpadu do této těžko vypočitatelné země, riskují bezpečnost nejen svou, ale celého světa.
Václav Vašků
|