Továrna na spravedlnost: Guantánamo po čtyřech letech

Před čtyřmi roky první zatčení klopýtali se zavázanými očima v oranžových pracovních vestách z letadla, které je dovezlo z Afghánistánu na Kubu. Nevěděli, co je čeká, a nevěděli jsme to ani my.

Na začátku Bushova administrativa tvrdila, že zatčení jsou „nejhorší z nejhorších“. Ale ani teď nevím, kdo vlastně všichni jsou. Několik stovek bylo propuštěno, protože buď nikdy nebojovali proti americkým jednotkám, nebo v případě, že bránili Afghanistám se zbraní v ruce již nepředstavují hrozbu do budoucna.

Dnes zůstává na základně zhruba 500 zatčených. Nelze se žádným způsobem dozvědět v kolika případech se jedná o „nepřátelské bojovníky“, jak je nazývá Bushova administrativa. Pentagon tento postup ospravedlňuje tím, že tak zatčení tak nebudou moci inspirovat své následovníky. Jednotlivé případy byly řešeny s předpokladem, že zatčení jsou nepřátelští bojovníci a nikdo z nich nedostal právníky či prostředky, aby mohl prokázat svojí pravdu.

Pentagon tvrdí, že válečné zákony jim dávají právo zadržovat kohokoliv na základně do konce „války proti terorismu“ - což nebude nikdy. Pak tedy bojovníci zatčení v Afghanistánu ve válce, která již skončila, by měli být osvobozeni. Stejně tak ti, kteří byli zatčeni daleko od jakéhokoliv válečného konfliktu, by měli být předvedeni před řádný soud, jestliže jsou podezřelí z nějakých válečných zločinů.

Před čtyřmi roky Donald Rumsfeld řekl světu: „Zatčení nebudou fyzicky či psychicky týráni a nebude se s nimi krutě zacházet.“ Dnes víme, že praxe týrání vězňů, známá z fotografií pořízených v Abu Ghraib, měla původ na Guantánamu. Víme od propuštěných vězňů, zaměstnanců FBI, z vojenských oběžníků a zveřejněných rozkazů, že Bushova administrativa obešla Ženevské konvence a také nedodržovala Úmluvu proti mučení, vyšetřovací postupy americké armády a ani dlouholetou tradici americké armády neužívání mučení a krutého, nehumánního a ponižujícího zacházení s vězni.

S požehnáním Rumsfelda vyšetřovatelé na Guantánamu trápili své vězně extrémně hlasitou hudbou, drželi je v nepřirozených pozicích po dlouhou dobu, bránili jim několik dní ve spánku, nutili je výt jako psi a nosit na hlavě ženské spodní prádlo, potom je nechali svíjet se na podlaze a trhat si v zoufalství vlasy.

Bushova administrativa se rychle vyhnula jakémukoliv náznaku spravedlnosti. Dva měsíce po útocích 11. září prezident Bush ustanovil vojenské komise, které nemusí dodržovat právní normy na ochranu obviněných jako řádné vojenské soudy.

Práce vojenských komisí může připomínat skutečný právní proces. Avšak jejich pravidla jsou jak vystřižená z Kafkových románů a vznikla z popudu Pentagonu, navzdory úsilí vojenských právníků, kteří berou vážně svoji zodpovědnost za dodržování zákonů. Vojenští prokurátoři nemají žádnou povinnost zveřejnit informace ohledně neviny zatčených a mohou využívat důkazů získaných mučením. Mohou nepřipustit obviněné ke stání, pokud se probírají záležitosti, které nemají být zveřejněny – a právníci obhajoby nemohou zveřejnit tato svědectví, přestože v sázce jsou životy jejich klientů.

Americký nejvyšší soud v loňském roce uznal jurisdikci federálního soudu nad zatčenými – Guantánamo tak přestalo být zemí bezpráví, která je závislá pouze na vůli prezidenta. Ale světlo naděje kvůli Kongresu rychle potemnělo: pozměňovací návrhy, které byly schváleny minulý měsíc, jsou tak restriktivní, že přístup zatčených k jurisdikci federálních soudů nemá téměř význam.

Bushova administrativa má pořád šanci se na Guantánamu zachovat spravedlivě. Měla by propustit zatčené, které nemá právo zadržovat, zajistit vojenský nebo civilní soud pro zadržené, u kterých je podezření ze spáchání zločinů a dovolit zatčeným mluvit s příchozími, kteří mohou jejich příběhy zveřejnit.

Zatímco jsem zde na Guantánamu, tak se zdá, že už uplynula dlouhá doba od chvíle, kdy Rumsfeld řekl, že zadržování osob probíhá zodpovědně, za lidských podmínek a legálně. Dnes se jen můžeme divit, jak mu vůbec někdo mohl věřit.