Bělorusové jsou nespokojeni, ale strach je ochromuje

„Bělorusové jsou nespokojeni, ale strach je ochromuje“, říká biskup Václav Malý, který se vrátil z cesty po Bělorusku, organizované společností Člověk v tísni.

Nedávno jste se vrátil z Běloruska. Po vašem pobytu na Kubě, to byla tento rok již druhá totalitní země, kterou jste navštívil. Jaké jsou vaše pocity?

Kubánský režim je mnohem brutálnější a tvrdší než ten běloruský. Je tam velká bída, mnoho Kubánců žije pod hranicí životního minima, panuje tam atmosféra masivní ideologizace. V Bělorusku je sice také diktatura, ale není tam totalita. Běloruská diktatura je pro Středoevropana paradoxně hůře pochopitelná než kubánská totalita. Je to takový zvláštní systém. Panuje tam informační blokáda a sdělovací prostředky celostátního rozsahu jsou v rukou státu. Opozice a občanské iniciativy mají sice možnost vydávat nezávislé noviny nebo časopisy, ale je jen velmi omezený okruh těch, ke kterým se tyto tiskoviny dostanou. Navíc v poslední době se režim snaží různými způsoby nezávislý tisk potírat. Nicméně opoziční skupiny v Bělorusku legálně, působí, což je na Kubě naprosto nemyslitelné. Bělorusko je především ohromně izolovaná země. Takřka tam nepotkáte cizince, na venkově vůbec a v Minsku výjimečně.

Setkal jste se s představiteli běloruské opozice?

Setkal jsem se s představiteli Běloruského národního frontu a lidskoprávních organizací Vesna a Středisko práv člověka. Bohužel především opoziční politické strany spolu příliš nespolupracují a často jsou vnitřně rozpolcené. Mnohem pozitivnější dojem jsem měl právě ze setkání s lidskoprávními aktivisty. Mají široký záběr činnosti a kontakty do všech vrstev běloruské společnosti. Nesledují pouze své partikulární politické zájmy. Setkal jsem se ale také s obyčejnými Bělorusy, kteří mi hodně řekli o každodenním životě.

Obecně panuje ohromný rozdíl mezi situací v Minsku a v menších městech nebo na venkově. V Minsku se koncentruje běloruská inteligence. Lidé mají možnost setkávat se a dostanou se k nezávislým médiím. Na venkově panuje izolace. Jiná než státní média tam nezasahují a každý, kdo zastává proti-režimní postoje, tam daleko více vyčnívá. Je tam také mnohem zřetelnější přitomnost policie.

Vnitřní rozštěpění opozice bude zřejmě jeden z důvodů jejích neúspěchů v boji s Lukašenkem. Proč nepostupují opoziční představitelé jednotně?

Já jsem se setkal s představiteli obou hlavních opozičních proudů. V případě Vincuka Viačorky (předseda Běloruské národní fronty, pozn. red.) jsem byl potěšen tím, že v programu jeho strany jsou obsaženy základní principy demokracie: tržní ekonomika, pluralita, respekt k lidským právům a suverenita. Pan Popov, představitel toho křesťansko-konzervativního opozičního proudu (v jeho čele stojí Zenon Pazniak, který nyní žije v USA, pozn. red.), mluvil při našem setkání hodně o běloruské kultuře a suverenitě, ale trošku jsem tam postrádal slova o demokracii, parlamentním systému a otázce lidských práv. Některá jeho vyjádření mi zněla až nacionalisticky.

Pro Bělorusko je stejně jako pro jiné post-sovětské země typická pasivita obyvatelstva. Máte pro to - i po tak krátkém pobytu - nějaké vysvětlení?

Mohu pouze reprodukovat to, co jsem slyšel několikrát po sobě z různých úst. Většina Bělorusů je v občanském slova smyslu skutečně velice pasivní. Část obyvatelstva dokonce sentimentálně vzpomíná na sovětské časy. Je pravda, že Bělorusko tehdy patřilo k nejrozvinutějším a nejvíce prosperujícím částem SSSR. Současná velice nízká životní úroveň pak pochopitelně u někoho vyvolává nostalgii. Většina obyvatelstva však nemá přístup k nezávislým informacím a státem kontrolovaná média jdou pochopitelně na ruku vládnoucímu režimu. Přesto se domnívám, že v současném Bělorusku panuje mezi nejširšími vrstvami obyvatelstva strach a dokonce i nespokojenost s Lukašenkovou vládou. Nespokojenost není ovšem vyjádřena nějakým vnějším postojem, protože ten strach všechno přehluší.

Na druhou stranu velice silným zážitkem bylo setkání se skupinou žen z Magnitogorsku. Teprve před deseti lety se od svých rodičů dozvěděly, že jsou pokřtěny. Z vlastních prostředků postavily kostel a doslova z ničeho vybudovaly farnost, do které dnes dojíždí farář šedesát kilometrů. Chuť těch žen, obnovit duchovní život v malém městečku, mne ohromila. Přitom žádná z nich nemá nějaké mimořádné vzdělání. Jsou to ale ženy, které vědí, co v životě chtějí.

Jaké je postavení církví v Bělorusku?

To je taky taková zvláštní situace. Státní represe není taková, jaká byla v komunistickém Československu. Církve mohou veřejně působit, ale jsou pochopitelně pod přísným státním dohledem. Evidentně preferovaná je pravoslavná církev, její kostely rostou jako houby po dešti. Dá se říci, že pravoslaví je pojímáno jako státní náboženství, ostatní církve jsou trpěny. Rozvíjet svoji činnost mohou poměrně dosti omezeně. Například náboženská literatura se může šířit jenom v kostelech. Aktivita mládeže a dětí při bohoslužbách není ráda viděna a je omezena jenom na některé akce mimo bohoslužby. Vyučování náboženství na školách neexistuje, jsou jenom nedělní školy. Kněz smí působit pouze v okruhu své registrované farnosti. Katoličtí kněží jsou v mnoha případech polského původu a neustále nad nimi visí damoklův meč vyhoštění při střetu se státní mocí. Ten tlak není brutální, ale je všudypřítomný.

Zmínil jste se o tom, že jako státní náboženství je bráno pravoslaví. V této souvislosti se mluví o silné rusifikaci, kterou Lukašenko podporuje své snahy o znovuspojení s Ruskem.

Podle informací, které jsem získal z několika nezávislých zdrojů, se ruská pravoslavná církev skutečně stává jedním z nástrojů rusifikace, protože například její bohoslužby jsou zásadně v ruštině. Ruší se ale také školy, kde se vyučuje běloruský jazyk. Lukašenko otevřeně směřuje k unii s Ruskem. Povědomí běloruské národní identity je ve společnosti velmi slabé a částečně se musí vytvářet. Hrozí nebezpečí, že bude běloruský národ zcela zbaven svých kořenů, proti čemuž je třeba se postavit, protože to jde zcela proti trendu, o který v Evropě usilujeme – respektovat svébytnost každého národa.

Navštívil jste také gomelskou oblast, postiženou černobylskou tragédií. Jaká je tam situace?

To byl zřejmě jeden z nejsilnějších zážitků mé cesty. Projížděli jsme kontaminované oblasti, jejichž rekultivace bude trvat několik dalších desítek let, protože řada prvků například cesium nebo stroncium má poločas rozpadu i několik staletí. Ačkoli byly ty oblasti vysídlené, část obyvatelstva se vrací. Viděl jsem zcela opuštěné vesnice, kde jsou jsou už jen základy staveb,ale byl jsem i ve vesnicích, kterou jsou částečně obydleny, ačkoli okolo jsou lesy plné úplně černých stromů. Žít tam a jíst například lesní plody je ohromně nebezpečné a přesto se tam hlavně staří lidé vrací, protože tam cítí svůj domov. Bohužel většina z nich už nedostává státní podporu ani další výhody, které stát dříve poskytoval těm, kteří zůstali v kontaminovaných oblastech. Podle mne je to velice kruté, protože ti lidé se tam snaží přežít a kultivují přitom krajinu a měli by tedy mít alespoň nějakým způsobem zajištěnou lázeňskou péči, podobně jako u nás lidé, žijící v bývalých důlních oblastech.

Jak hodnotí běloruská opozice pomoc, kterou jim poskytují Češi?

V opozičních kruzích máme velmi dobré jméno. Bělorusové vědí, že o ně máme zájem. Vysoce jsou oceňovány aktivity Václava Havla, nebo nedávná petice padesáti šesti českých poslanců proti politickému vývoji v Bělorusku. Naopak jsem se setkal s výhradami vůči chování jiných států, jejichž zájem je nulový nebo formální. Myslím, že nejde ani tak o humanitární pomoc ale především o duchovní a kulturní podporu. Musíme Bělorusům pomoci otevřít okénko do Evropy. To nejhorší co je může potkat a co už se částečně děje, je velmi zjednodušující pohled na Běloruskus a totální neznalost Evropanů, co je to Bělorusko a kdo jsou Bělorusové.

(Článek byl převzat s laskavým svolením
společnosti Člověk v tísni)