Pouze text - only text Econnect Zpravodajství Informační servis pro NNO
- Kalendář akcí | Práce v NNO | Katalog odkazů | Občan TOPlist
- -
Pouze text - only text
logo Econnectu Zpravodajství
pro registrované uživatele pro novináře pouze text English
-
- - - - - - - - -
- -
-
Zpravodajství ze VŠECH oblastí Životní prostředí Lidská práva Sociální oblast Gender Regionální rozvoj Kultura Občanský sektor Internet
- -
Zpravodajství - lidská práva
zpravodajstvi.ecn.cz > zpravodajství > zprávy
-
-

 zprávy

 komentáře

 tiskové zprávy

 témata

 multimedia

Alijev & syn. Práce všeho druhu.

3. 12. 2003 -

Byl jednou jeden starý prezident. Dříve než byl prezidentem, tak pracoval jako vysoký funkcionář KGB a místní komunistické strany. Potom velmi dlouho vládl v jedné krásné zakavkazské zemi. Blížily se další prezidentské volby, ale starý prezident byl již velmi nemocný. Měl syna. Tak se rozhodl, že je čas předat mu vládu. Ale blížící se volby by přece měly být svobodné, takže není úplně jisté, že syn volby vyhraje. Nu což, bude potřeba si to trošku ohlídat a pojistit.

Takto podobně by mohlo začínat povídání skoro o každé z postsovětských republik. Dne 15. 10. 2003 proběhly v Ázerbajdžánu prezidentské volby. Byly to volby velmi důležité a očekávané, neboť prezident Gejdar Alijev byl natolik nemocen, že bylo všem jasné, že se už prezidentských voleb účastnit nebude. Dokonce si část Ázerbajdžánců myslí, že je již po smrti. Mnohé by tomu nasvědčovalo. Po kolapsu při televizním vystoupení a převozu do Turecka ho už nikdo neviděl. Oficiální propaganda dnes tvrdí, že se zotavuje v soukromém sanatoriu v USA. Takže se rozhodovalo o tom, zdali volby vyhraje jeho syn Ilcham a Ázerbajdžán bude pokračovat v nastoupeném nedemokratickém kurzu. Jediným vážným protikandidátem byl vůdce opozice Isa Gambar. Podle odborníků byla před volbami šance Alijeva a Gambara asi padesát na padesát.

Většina nezávislých pozorovatelů, kteří se voleb účastnili, čekala, že bude snaha volby zmanipulovat. Ale to, jakým způsobem a v jakém rozsahu se tak dělo, vyrazilo drtivé většině pozorovatelů dech. A to někteří z nich už zažili leccos. Oficiální výsledky říkají, že Ilcham Alijev dostal od voličů asi 79 % hlasů a Isa Gambar pouze jedenáct procent. To, jak volby skutečně probíhaly a jak Alijev dosáhl vítězství, se pokusí přiblížit čtveřice z devatenáctičlenné české skupiny pozorovatelů, kteří pracovali s mandátem od OBSE (Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě).


Petr Machálek, volební okres č. 68 – Jalalabad:
Volební divadlo – Ázerbajdžán, aneb čekání na Gejdara

Bývalý generál KGB Gejdar Alijev radí synkovi, jak na to. Foto: Petr Machálek
Bývalý generál KGB Gejdar Alijev radí synkovi, jak na to.
Foto: Petr Machálek

Když jsem viděl televizní cestopis o této zakavkazské zemi, říkal jsem si, že tomu k ráji na zemi už mnoho nechybí. Nejvíce limuzín na počet obyvatel, spokojení obyvatelé země svobodné a hrdé jako letící orel v jejich znaku a stovky ropných vrtů popohánějící vzkvétající ekonomiku. Realita je bohužel trošku jiná. Nechci a nebudu se rozepisovat o analýze životní úrovně Ázerbajdžánců. Moje zkušenost je zkušeností pozorovatele prezidentských voleb. Přesněji řečeno jsem si připadal jako účastník velkého divadelního představení, které jen s krajním odporem nazývám volbami. Když jsem se dozvěděl, jaké prohlášení k těmto volbám vydala OBSE, s jejímž mandátem jsme pracovali, nemohl jsem tomu vůbec uvěřit. Prý víceméně regulérní průběh a další krok k demokracii. Vybavily se mi některé příhody z průběhu volebního dne a noci, kdy se hlasy počítaly a tvořily se volební protokoly. Pracoval jsem v okrese 68 – Jalalabad.

Je 15. října dopoledne. Přiběhl ke mě rozčilený stařík, člen volební komise za opoziční stranu MUSAVAT. Popisoval mi průběh voleb ze svého okrsku. Vetší část volebního dopoledne strávil na místní policejní stanici. Důvod? Byl zatčen, protože dával najevo své výhrady k falšování. Někteří členové volební komise totiž vhazovali do urny desítky volebních lístků. Stařík mi vše líčil s obrovskou důvěrou a vírou, že můžu něco udělat. Nebo alespoň, že se to svět dozví. O své důvěře teď může v klidu přemýšlet ve vězení, kam byl stejně jako zhruba dalších 200 „práskačů“ z řad opozičních představitelů a nezávislých ázerbájdžánských novinářů bezprostředně po volbách zavřen.

Noc z 15. na 16. října. Jsem v kanceláři předsedy okresní volební komise. Je to vyžilý partajní kádr Stalinova vzezření a způsobů, za které by se Josif Visarionovič nemusel stydět. Evidentně se kolem něj vše motalo. Postupně se přes noc sjížděli zástupci jednotlivých volebních okrsků a přiváželi své volební protokoly. Samozřejmě je nosili do kanceláře našeho předsedy, který si byl zcela jist svou situací a přítomnost pozorovatele ho prakticky nezajímala. Každý volební protokol musel být podepsán minimálně čtyřmi členy šestičlenné volební komise. V nejednom případě se stalo, že tato podmínka splněna nebyla. Ale pro předsedu to rozhodně žádný problém nebyl. Z trezoru vytáhnul 20.000 manat (cca 140 Kč) a poslal svého člověka chybějící podpis opatřit. No a kdyby prý byl nějaký problém, tak ať trošku přitlačí. A kdyby to stále nestačilo, tak se podpis prostě zfalšuje. Takových a podobných absurdních příhod bych mohl popsat mnoho.

Nedokážu si přestavit větší krok k demokracii... Ázerbajdžán je podmanivá země, na její návštěvu se nedá lehce zapomenout. O to více mne mrzí, jaké frašky jsem byl účastníkem. Po skončení voleb se snažilo několik desítek tisíc statečných Ázerbajdžánců dát najevo své pocity a vyšlo do ulic. Byli brutálně zbiti a v mnoha případech pozavíráni. A reakce zahraničí? Z té mi bylo dlouho nevolno. Bushova administrativa vyzvala ázerbajdžánskou opozici, aby výsledek voleb přijala, prezident Chirac vzkázal „svému příteli Ilchamovi, jak je rád, že mu může gratulovat“. A Putin? Jeho reakce nenechaly nikoho na pochybách, že se mu výsledek také hodí do krámu.

Z Baku jsem odlétal s velmi smíšenými pocity: smutek, bezmoc, vztek, ale i radost nad tím, že jsem nalezl místo, na které se nezapomíná a na které se budu vždy rád vracet.


Sylvie Hanzlová, volební okres č.75 – Lenkaran-Masalli:
Takové normální volby

K současnému Ázerbajdžánu patří jak koberce, tak dynastie Alijevů. Foto: Sylvie Hanzlová
K současnému Ázerbajdžánu patří jak koberce, tak dynastie Alijevů.
Foto: Sylvie Hanzlová

Během dne vládne na okrese klid. Rozčilený muž se sice snaží předat protest přicházející z okrsku č. 7, ale předsedu okresní volební komise (OVK) protest nezajímá – má hlad. Dozvídáme se, že místní pozorovatelé byli po té, co upozornili na osoby snažící se vhodit do urny více hlasovacích lístků najednou, vyhnáni z volební místnosti.

Postupně objíždíme vybrané lenkaranské volební okrsky. „Kolik má komise k dispozici hlasovacích lístků nevíme, kolik už odhlasovalo lidí nám nechtějí říct...,“ hlásí opozice. Někde jsou voliči natáčeni na kameru, jinde funguje ve volební místnosti bufet a přímo na dvoře stojí budka s milicionářem. Z billboardů se na nás povzbudivě usmívá dosavadní prezident Gejdar Alijev, do kroku vyhrává muzika předvolební častušky opěvující jeho následníka.

Díváme se na hromádku žádostí o možnost volit doma. Všechny jsou psány stejnou rukou. „No oni neumějí latinku.“ Jenže i podpisy jsou si velmi podobné a žádný z nich není azbukou.

Na seznamu voličů, kteří toho dne navštívili volební místnost, se objevují další nápadně si podobné podpisy. „Oni jsou manželé a žijí spolu už dlouho,“ vysvětluje členka komise. Na dotaz, zda ti ostatní jsou sousedé a také s nimi žijí už dlouho, jen krčí rameny.

Bábušce s několika rudými průkazkami v ruce je zatím náležitě vysvětleno, že může odvolit jen sama za sebe. Nechápavě kouká, stejně jako muž, jehož průkaz byl označen za nedostatečný. Ani jeden však neodchází...

Na okrsku č. 7 sedí komise i pozorovatelé překvapivě svorně a v plném počtu. Mladý muž hrdě se hlásící k nezávislým je však hned vzápětí opraven samotným předsedou: „Ty jsi tu přeci za komunisty!“ Po výzvě k předložení legitimace pak novopečený komunista raději bere nohy na ramena.

Hodinu po uzavření volebních místností vypadává dvakrát proud a urny s hlasovacími lístky se ocitají v naprosté tmě.

Po deváté se na OVK objevují první zástupci z okrsků a míří si to rovnou do předsedovy kanceláře, kde s ním nejprve družně pohovoří. Následuje trojnásobná kontrola součtů - protokoly jsou o něco sofistikovanější než dříve, a po ní počítačové zpracování. Samotné protokoly končí místo na vývěsce v okresním trezoru.

Přichází i skupinka mužů hledajících svou okrskovou komisi. Prý její členové odešli se všemi materiály k někomu domů a sčítají hlasy tam. Předseda je posílá z místnosti pryč. „To jsou jen nějací pozorovatelé,“ prohodí.

Hlasovací lístky však opouštěly volební místnosti již během dne. Ve snaze ochránit je před hrozící zkázou ohněm, vyhodil kdosi urnu z okna a přímo před zraky přijíždějících pozorovatelů OBSE ji pak členové komise lovili z kopřiv. Stopy po ohni byly uvnitř ještě patrné. Podle svědků se tam pokoušel upálit zoufalý přívrženec hlavní opoziční strany Musavat.

V kanceláři druhého sekretáře hraje televize – rozzářený Ilcham Alijev vhazuje do urny svůj hlas, Ilcham vyhrává. A vyhrává i podle protokolů, z nichž si nešťastný postarší pán opisuje počet hlasů pro Lalu-Shovket Hajiyevu - jedinou ženu mezi kandidáty.

Ve dvě v noci zápolíme s dotazníkem OBSE. Formulář předpokládající faktickou existenci komise a jen určité odchylky od stanoveného procesu se vyplňuje špatně. Zdá se, že volební zákon tu nikdo nezná a pokud ano, rozhodně se jím nenechá příliš omezovat. „Musíte to pochopit. Zákon je nový a lidi si ještě nestihli na všechno zvyknout,“ obrací se na mne s úsměvem první sekretář.

Do počítače jsou zadávána poslední čísla. Mezi nimi i údaje za vojenský okrsek č. 41, pro který nezbyla v programu příslušná kolonka, a tak se hlasy vojáků posílají na ústřední volební komisi ve speciálním souboru.

Ráno přicházejí uklízečky. Předseda se sekretáři pracně přičítá výsledky ze 41. okrsku k ostatním, které počítač zpracoval do obrovské tabulky. Všechny protokoly z okrsků jsou platné – nepodepsané byly dopodepsány, neorazítkované orazítkovány, nevyplněné části dovyplněny, těchničeskije ašibky opraveny korekční tužkou.

I protokol OVK je nakonec úspěšně vyplněn a ostatní členové komise jej ještě rozespalí podepisují. S počtem podpisů si hlavu nelámou - potřebná 2/3 většina je zaručena, nestraníci a komunisté přece většinou hlasují s vládnoucí stranou, příznačně nazvanou Nový Ázerbajdžán.


Radek Dvořáček, volební okres č. 77 – Astara:
Ring volný

Podle úsměvů lze poznat, že vše šlo podle plánu. Foto: Radek Dvořáček
Podle úsměvů lze poznat, že vše šlo podle plánu.
Foto: Radek Dvořáček

Volební den pro mě začal až chvíli po poledni. Musím říct, že jsem na něj byl hodně natěšený, protože volby jsem znal pouze z českého prostředí. Zpočátku jsem věřil, že v této zakavkazské zemi přispějeme k demokracii, ale na konci jsem zjistil, jak hluboce jsem se zmýlil.

Při první návštěvě volební místnosti jsem zažil šok. Člověk si říká, volby v Ázerbajdžánu, to bude stejná nuda jako u nás. A ejhle, je to úplně jinak. Volební místnosti plné k prasknutí, při vstupu do nich bylo těžké rozlišit, kdo je volič, kdo je člen komise a kdo by mohl být místní pozorovatel. Až díky úsilí překladatelky, bez které bych byl v koncích, jsem brzy začal poznávat a rozeznávat jednotlivé lidi a jejich funkce v této divadelní hře postupně se měnící v tragédii. Mohu říci, že to, co jsem zažil odpoledne, bylo dobrým uvedením do děje před hlavním večerním představením.

Během dne bylo naším úkolem vytipovat si nejrizikovější volební místnosti, které jsme měli následně navštívit. Dostal jsem řidiče, takže nic nebránilo poklidnému objíždění volebních okrsků. Postupně se ze mě vytrácela naděje na spásu demokracie v této zemi, protože ve všech místnostech byl scénář identický. Nejdříve rozhovor s předsedou komise, většinou představitelem vládní strany, který tvrdil, že volby probíhají regulérně a demokraticky. Poté jsem se obrátil na místní pozorovatele, kteří si mi stěžovali, co všechno se stalo, než jsem přišel. Pozorovatelé se vzájemně překřikovali a upozorňovali mě na to, že urna byla odnesena do jiné místnosti, kde byly vhozeny desítky lístků, a že někteří lidé chodí volit i šestkrát a že pak přijde žena a chce volit, ale je jí to zamítnuto s tím, že už prý volit byla. Jako důkaz jí ukázali její podpis, který byl zfalšován... a takových námitek bylo hodně.

Samozřejmou součástí volebních místností jsou videokamery. Na můj dotaz, k čemu je mají, mi vážně odpověděli: „Vždyť je to přece důkaz demokracie!“... Ten mi předvedli v jednom okrsku, kde se se mnou chtěl člen komise za opoziční stranu podělit, co všechno se během dne dělo. Při snaze o soukromý rozhovor jsme měli za zády stále chlapíka s kamerou, který se snažil vše nahrát. Na zpovídajícím byla vidět velká nervozita. Zřejmě věděl, že ho tak jako tak čeká po volbách perzekuce ze strany představitelů vládní partaje. Snažil se mi sdělit všechno, co viděl, ale předseda komise ho stále přerušoval a snažil se mi vnutit svůj pohled na dění v místnosti. Křičel na něj, že si neplní své povinnosti, že jeho úkolem bylo hlídat urnu, že nemůže u každého voliče kontrolovat, co má v ruce, jestli tam třeba nemá nějaký lístek navíc. Musel jsem se ho zastat, protože jsem viděl, že mu jednoznačně křivdí. Nechtěně jsem přistoupil na zvýšený hlas předsedy, který překvapivě mluvil anglicky, takže jsme deset minut strávili čas hodně hlasitým vysvětlováním situace. Chtěl jsem mu jen ukázat, že člověk, který má hlídat volební urnu, nemusí u ní sedět v bezprostřední blízkosti celý den, ale že je možné se od ní vzdálit na šest sedm metrů, pokud se kvalita jeho kontroly nezmění. Nepochopil. Můj zásah se zřejmě nelíbil některým místním, kteří na mě chtěli napsat stížnost, další si to chtěli vyřídit ručně, ale naštěstí tomu předseda včas zabránil. Ale asi největší vzrušení jsem zažil v další a také poslední navštívené místnosti, kde jsem nepotkal ani jednoho pozorovatele, ani jednoho opozičního člena komise, pouze provládní nadšence. Rozhodl jsem se, že zde pobudu trochu déle. Hezky jsem si sedl na židličku s tím, že budu pozorovat volební ruch. Najednou se ve dveřích objevilo tak dvacet chlapů, kteří mě obstoupili. Začali mně vysvětlovat, že toto je vesnice, kde všichni volí vládního kandidáta Ilchama. Zdůvodnili to tím, že tu žijí hlavně oni – sportovci – a že jsou dobře placeni státem. Dále mi naznačili, že pro ně je sportem číslo jedna box a karate. Zřejmě se jim vůbec nelíbila má přítomnost a už vůbec ne můj úmysl setrvat tam. Po krátkém rozhovoru jsem se zeptal předsedy, jestli si je mohu vyfotit. On souhlasil a já tak učinil. Asi nikdo si nedokáže představit, jak jsem se cítil, když se najednou všichni ke mně otočili a dávali mi najevo, že jsem si je vyfotil, aniž bych je na to upozornil. Naštěstí dobře zareagovala tlumočnice, která mě rychle vyvedla z místnosti do již nastartovaného auta. Později mi vysvětlovala, že ti lidé byli hodně naštvaní, a to nejenom kvůli mé přítomnosti, a že mi chtěli opravdu ukázat, jak bravurně ovládají box.

Po těchto zážitcích jsem se přesunul do okresní komise, protože se kvapem blížila sedmá hodina večerní a tedy uzavření všech volebních místností. Na překladatelce, v civilu učitelce češtiny na bakinské univerzitě, byla vidět únava z celodenních hádek.

Po desáté hodině přišli první předsedové komisí s vyplněnými protokoly. Stejně jako místním pozorovatelům i mně bylo umožněno přihlížet přepočítávání napsaných hlasů a kontrolování údajů. Tedy zkontrolovat, jestli je vše správně sečteno, zda je tam správný počet podpisů a také potřebné razítko. S každým nově přineseným protokolem jsem já i pozorovatelé cítili čím dál větší bezmocnost. Začal jsem si uvědomovat, že vše podstatné se stalo během dne a při následném počítání hlasů v každé volební místnosti. Všechna falšování, všechny důležité podvody se už staly a já jsem byl jenom figurka v této vysoké a celoplošné hře. Byl jsem opravdu frustrovaný, když za sebou přišly tři protokoly, kde bylo uvedeno, že k volbám přišlo 100% obyvatel a všichni hlasovali pro Ilchama. Každý takový protokol jsem ohodnotil výbuchem smíchu a hlasitým dotazem, co to má znamenat a jestli to myslí opravdu vážně. Ale byl jsem naprosto bezmocný, protože z formálního hlediska to obsahovalo vše, co mělo. Místní pozorovatelé sepsali stížnosti, které jsem druhý den odevzdal s vyplněnými formuláři, a na protest odešli už kolem půlnoci. V komisi jsem nenašel ani jednoho spojence, připadalo mi, že je to jedna banda, která ještě byla podpořená přítomnými policisty a dalšími neidentifikovanými osobami.

Během noci jsem se párkrát opravdu bavil, a to zejména tehdy, kdy se mě ptali, jak se mi líbí jejich demokracie, jestli je na stejné úrovni jako v České republice. Zajímali se, jak probíhají u nás volby, strašně se divili, jak je možné, že je máme rozloženy do dvou dnů a ve finále se zeptali, jestli mohou k nám přijet dělat také pozorovatele. Nakonec mě pochválili, že myslím jinak než oni, že zatímco oni by vše řešili silou, což jsem ostatně již dvakrát poznal, já prý se snažím vše řešit hlavou a nenásilnou cestou. Co mi taky zbývalo.

K ránu, kdy bylo téměř všechno dokonáno, začaly chodit zprávy, že po uzavření volebních místností byli vyhnáni někteří opoziční členové komise, že ti, kteří nechtěli podepsat, byli během noci pod pohrůžkou zabití donuceni tak učinit. Jediné, co jsem mohl udělat, bylo jenom to, že jsem vše zapsal nebo o tom později informoval. Taková byla bezděčná funkce mezinárodního pozorovatele.


Lubor Kysučan, volební okres č. 96 - Göramboy-Naftalan:
Tajemství třinácté komnaty

To, že pozorování ázerbájdžánských voleb nebude taková "brnkačka", jakou jsem zažil v Bosně či Kosovu, kde se OBSE mající lví podíl na správě těchto de facto mezinárodních protektorátů s větší či menší úspěšností pokouší o zavedení sterilně čisté západní demokracie, mi bylo jasné hned po příjezdu do Baku. Letmé srovnání obrovských billboardů zobrazujících s orientální nasládlostí Alijeva otce i syna s nevelkými a většinou napůl strhanými plakátky kandidátů opozičních stran jasně dávalo tušit, v jakém duchu se volby asi odehrají. Pokud jde o prezidentskou ikonografii, snad nejvíce na nás zapůsobil obrázek telefonujícího prezidenta Alijeva na centrální poště v Baku a potom billboard, na němž rovněž Alijev otec s vševědoucím pohledem V. I. Lenina upřeně pohlížel k zářným zítřkům, přičemž pozadí mu vytvářela hrdě rozevlátá vlajka Evropské unie. Nicméně skutečnost předčila i ta nejdivočejší očekávání.

Dlouhá volební noc pro nás začala vlastně již v jedenáct dopoledne, kdy jsme dorazili na okresní volební komisi v městečku Göramboy v západním Ázerbajdžánu, jejíž činnost jsme měli monitorovat. Ještě než jsme vstoupili dovnitř, stali jsme se svědky přetlačování mezi nezávislým pozorovatelem a komisí. Odpoledne jsme strávili objížděním volebních míst. Ta, která jsme navštívili nečekaně, většinou zela prázdnotou a našli jsme tam jen unuděnou podřimující, v lepším případě pokuřující komisi. Naopak tam, kde se o našem příjezdu předem dozvěděli, nás uvítali velkolepou potěmkinovskou vesnicí se zástupy voličů. Dostalo se nám přivítání téměř jako stranické delegaci přijíždějící do místního kolchozu (kolchozy podobně jako jiné rekvizity sovětské éry pochopitelně již dávno odvál čas, jen stranické manýry zůstaly téměř beze změny). Nešlo si přitom nevzpomenout na klasika Gogola a jeho nezapomenutelného Revizora. Jak málo se od těch dob změnilo! Celá komise se povinně usmívala a ubezpečovala nás, že vše probíhá v pořádku. Realita ovšem byla notně odlišná. Mimo jiné jsme zjistili, že nejeden z členů komise i tzv. nezávislých pozorovatelů je příbuzným předsedy volební komise, na dalším volebním místě neměli vůbec k dispozici volební protokol. Jinde, kde byl pozorovatel skutečně nezávislý, a k tomu ještě odvážný, jsme byli upozorněni na skutečnost, že ve volební urně je přinejmenším dvakrát tolik hlasovacích lístků než voličů, kteří se k volbám zatím dostavili. Tam, kde se skutečně volilo, stál u urny chlapík, který s otcovskou starostlivostí voličům radil. Zjevně i těm, kteří znali jen azbuku, zatímco hlasovací lístky byly z jakéhosi záhadného důvodu pouze v latince (azbuka byla v Ázerbajdžánu nahrazena latinkou teprve po získání nezávislosti na počátku devadesátých let, takže velká část starší generace, pokud se jí nedostalo vyššího vzdělání, ovládá výhradně azbuku). Pozoruhodnou péči, jakou věnoval jinak zchudlý ázerbájdžánský stát, který nemá na pořádné školy ani penze pro důchodce, technickému zajištění voleb, by snad místním mohli závidět i Švédové. Všechny okresní komise byly vybaveny počítači připojenými k internetu, odkud se průběžně posílaly výsledky voleb ústřední volební komisi do Baku, na všech volebních místech se pohyboval kameraman natáčející průběh hlasování na kameru. Tento prostředek zdánlivě zajišťující objektivitu voleb plnil ve skutečnosti účel zcela opačný, totiž zastrašující. Na různých místech ve venkovských oblastech přicházející voliče preventivně postrašili slovy, aby nehlasovali jinak než pro Alijeva, vše se přece natáčí, a kdo odevzdá hlas jinému kandidátovi, skončí zítra ve vězení.

Noc strávená s okresní komisí připomínala divadelní představení na pomezí Našich furiantů a havlovské černé komedie, zabydlené přízračnými postavami z příšeří nám tak důvěrně známého panoptika totalitních států. Servilní a demagogický učitel, který medotekoucími slovy vyvracel mé námitky proti zjevnému porušování volebního zákona, neotesaný předseda komise, oscilující mezi žoviálností a nervózní agresivitou (které s postupující nocí a houstnoucí atmosférou přibývalo) i nafintěná reprezentantka vládní strany připomínající předsedkyni místního komsomolu či svazu žen z mytických sovětských časů. Bohužel i jediný normální člen této svérázné divadelní společnosti, skromný a tichý student informatiky a majitel zdejší internetové kavárny, který měl na starosti počítačové zpracování dat, postupně ztrácel nervy. Situace se zdramatizovala, když jsem, argumentuje volebním zákonem Republiky Ázerbajdžán, začal protestovat proti dodatečnému vyplňování protokolu, který přinesl vojáček z místní posádky. Bylo mi řečeno, že vojáci jsou méně chápaví a že je třeba zkontrolovat, zda se nepřepočítali či nepřepsali. Na mou námitku, že snad i vojáci umějí číst a psát, zareagoval výřečný učitel další tirádou plnou laciných argumentů, nicméně podvody tohoto typu se již neopakovaly a všichni mi významně předkládali vzorně vyplněné protokoly. Jejich kontrola mě úspěšně zaměstnala natolik, že teprve v polovině noci, kdy jsem vyšel ven nadechnout se trochu čerstvého vzduchu, jsem zjistil, že předsedové volebních komisí sjíždějící se na okresní komisi ukázněně všechny své protokoly nejdříve nosí do jakési záhadné kanceláře v druhém patře naší budovy, kde se výsledky zřejmě upravovaly podle představ vládní strany a místních despotů. Skóre bylo tudíž oslnivé - Ilcham Alijev dostával skoro tolik hlasů, kolik KSČ v době reálného socialismu. Lépe si snad u svých pseudovoleb mohli vést už jen Saddám Husajn či Fidel Castro. Když jsem se snažil do místnosti - pracovně jí říkejme třináctá komnata - vniknout, objevil se pracovník ochranky v civilu, který mi to důrazně rozmlouval. Když jsem se začal ohánět průkazkou mezinárodního pozorovatele, začal hrát na city a tvrdil mi, že kdybych se tam dostal, on by přišel o místo a neuživil početnou rodinu. Nakonec jsem se pokoušel do kanceláře dostat zadním vchodem, ve volební komisi to ovšem zmerčili, a zatímco jsem ubíhal potemnělou chodbou k tajemné kanceláři, dali jejím záhadným nájemníkům telefonem avízo. Ti se mi doslova před nosem zamkli a zhasli všechna světla. Nato mne pak všichni kolem ubezpečovali, že v ní nikdo není, sotva jsem však odešel za jinými povinnostmi, ihned se tam rozsvítilo a zvesela drnčely telefony. Scénka jak ze špatné detektivky... Před sídlem okresní komise se mezitím sjíždějí auta s delegáty z dalších volebních míst - celkem jich bylo šestačtyřicet. Některých mi bylo až líto - byli plni strachu a nervozity. Hustá atmosféra by se dala přímo krájet, zmítaly mnou pocity bezmoci, vzteku a trochu i strachu, ani poslední, třetí pokus vniknout do třinácté komnaty nakonec nevychází. Před budovou postává hlouček ozbrojených policistů a přinejmenším dvakrát tolik špatně utajených tajných. Ve čtyři ráno divadlo končí. Předseda okrskové komise zvedá telefon a komusi hodně důležitému telefonuje - možná do třinácté komnaty. Jeho slova mi byla přeložena takto: "Ano, ano, udělali jsme to přesně tak, jak jste si přál." Podobně to udělala i většina předsedů desítek dalších volebních komisí v celé zemi, takže hned na druhý den bylo oficiálně oznámeno drtivé volební vítězství Ilchama Alijeva, kandidáta vládní strany Nový Ázerbajdžán.

Do třinácté komnaty se mi nepodařilo bohužel vniknout. Dnes toho lituju, stejně jako toho, že v úzkostlivé snaze zachovat objektivitu, nezávislost a nepřekročit mandát pozorovatele, jsem nebyl schopen více podpořit těch několik málo statečných pozorovatelů, kteří za námi přicházeli se svými stížnostmi, a že jsem aspoň na tom jednom zapadlém místě neudělal pořádný skandál, scénu, na kterou by ti režimní slouhové hodně dlouho vzpomínali.


Plaudite amici, finis comoaediae...

Bohužel celé ázerbajdžánské volby byly jedinou třináctou komnatou, kterou si režim - ostatně k tomu měl sedmdesát let dobré sovětské školy - uzamknul tak dokonale, že mu na lep sedla nejen OBSE, ale i většina západních vlád. Francouzský prezident Chirac, který se před časem chlapácky naparoval proti Bushovi, popřál "svému příteli Ilchamovi" k volebnímu vítězství, představitelé OBSE o volbách prohlásili, že navzodry "mnohým narušením" zahájily "novou éru důvěry" a byly "krokem k demokracii", slovy spokojené chvály, která zastínila drobné výtky, nešetřil ani americký velvyslanec. Jak tento krok k demokracii vypadal v praxi, ukázaly hned další dny, kdy se volební opereta změnila bezmála v shakespearovskou tragédii. Na protestní demonstraci opozičních stran, která se konala druhý den po volbách na náměstí Azadlyg v Baku, odpověděl režim střelbou a hromadným zatýkáním. Po celé zemi byly uvězněny stovky lidí, opozičních politiků, žurnalistů, lidskoprávních aktivistů, místních pozorovatelů i předsedů volebních komisí, kteří odmítli podepsat zfalšované protokoly. Mnozí byli při výsleších surově zbiti, několika opozičním aktivistům rozmlátili vládní bojůvky byty a zbili dokonce členy jejich rodin. Na jedné ze základních škol z Baku byl před nastoupenými žáky i pedagogickým sborem veřejně vyloučen syn významného politika opoziční strany Musavat se slovy, že v "této škole není místo pro děti nepřátel národa".

Za pár dní všichni odjíždíme z Baku s pocitem kocoviny. Je nám líto zkoušeného národa, jemuž po sedmdesáti letech brutální sovětské okupace a deseti letech poznamenaných nestabilitou, válkou s Arménií a chudobou zhasla další naděje na demokratickou změnu, spousty dobrých a pohostinných lidí, z nichž mnozí o tuto změnu velmi statečně usilovali i s vědomím nemalého rizika, které svým veřejným angažmá podstupují. A k tomu se stydíme za naivní a zbabělý postoj západního světa, jehož jsme v podstatě byli vyslanci. Vyslanci, na které místní lidé spoléhali a jimž důvěřovali. Jak se zdá, ten se zřejmě od Mnichova a Srebrenice stále nepoučil. Možná že však nejde o naivitu, ale o promyšlený a neustále se opakující osvědčený scénář na šachovnici vysoké mezinárodní politiky připomínající geniální pohádku Hanse Christiana Andersena o císařových nových šatech. Ázerbajdžán je přece důležitou součástí velké hry mezi Amerikou a Ruskem o vliv v Zakavkazsku a ve střední Asii, a západní Evropa se zase už nemůže dočkat, až za dva roky začne téct ázebajdžánská ropa do nového terminálu v tureckém Ceyhanu. Jak nedůležitá je demokracie a lidská práva v nějaké vzdálené zemi ve srovnání s tak závažnými zájmy demokratického světa...


Pozorovatelé OBSE

DISKUSE - KOMENTÁŘE:


Zprávy z Infoservisu společnosti Člověk v tísni

Infoservis

Služby Econnectu

ToolkitUnavuje vás tvorba www stránek v HTML?
Nemá váš webmaster čas na jejich aktualizaci?
S publikačním systémem TOOLKIT to zvládnete SNADNO, RYCHLE A SAMI:
VYZKOUŠEJTE ZDARMA!
vytisknoutvytisknout
Logo Econnectu Easy CONNECTion - snadné spojení mezi lidmi, kteří mění svět
Webhosting, webdesign a publikační systém Toolkit - Econnect
Econnect,o.s.; Českomalínská 23; 160 00 Praha 6; tel: 224 311 780; econnect@ecn.cz