Uprchlíci ve španělských enklávách

17. 10. 2005 - PRAHA [BBC]

Organizace spojených národů i humanitární společnosti v poslední době stále silněji kritizují úřady ve španělských enklávách na severu Afriky, Melille a Ceutě, za to, jak nakládají s africkými běženci, kteří se snaží dostat na španělské území. Do obou měst ležících na marockém pobřeží se přes ploty z ostnatého drátu pokoušejí dostat stovky migrantů, především ze západní Afriky. Mnoho z nich svou snahu zaplatilo životem.

Melillu a Ceutu vybojovali Španělé na Maurech v roce 1497 a od té doby zde vládnou. To, že je jižní hranice Evropy v obležení, není vlastně vůbec žádným překvapením.

Čekající uprchlíci

Je možné je vidět, jak se schovávají ve stínu stromů, je možné je zahlédnout skrz listoví a skrz ostnatý drát, který vymezuje hranici mezi Evropou a Afrikou. Čekají, až přijde jejich čas, až se naskytne šance dostat se do vysněné země.

Všechna místa, kde se setkává bohatý svět s chudým, jsou zvláštní, ale tohle je ještě podivnější než ostatní. Melilla je maličká evropská enkláva na africkém kontinentě. Její oprýskanou koloniální majestátnost chrání vysoké ploty a ozbrojené jednotky. Každou noc nad ní přelétává vrtulník v dalším marném pokusu ubránit barikádu pevnosti Evropa.

Běženci - mladí muži z válečných zón a chudobou sužovaných oblastí v subsaharské Africe - mají na své straně jednu výhodu. Jejich síla je v počtu. Čas od času se jich na ploty navalí stovky. Jsou vybaveni jen žebříky narychlo svázanými z větví stromů a hadry omotanými kolem rukou, které mají zmírnit bolest, když výčnělky ostnatého drátu pronikají do masa.

Ozývá se i střelba

U plotu bylo minulý týden zabito šest mladých mužů, některé z nich zastřelily marocké bezpečnostní jednotky z druhé strany hranice. Avšak o mnoho více než šest se dostalo na druhou stranu a tak je konečná bilance vlastně docela dobrá pro lidi, kteří znovu a znovu riskovali svůj život, jen aby se dostali až sem.

Hasanovi je 25 let, pochází z Ghany. Putoval po Africe tři roky, aby se dostal k branám Evropy. Tři roky! Jsou to silní lidé a jsou plní odhodlání uspět. Mnoho z nich opouští své domovy ještě před osmnáctým rokem věku a nemají žádný jasnější plán než vydat se na sever.

Každý zhruba ví, kde Evropa leží. Cestují po známých trasách přes alžírské a marocké pouště, po nebezpečných cestách, které se hemží pašeráky a zloději, na nichž je čeká nikterak přátelské uvítání státních úředníků.

Nebezpečná cesta

Vypadá to, že každý z nich zná někoho, kdo cestu nedokončil. Svou daň si vybírají silniční nehody, rvačky, potyčky. Ale ty nejhouževnatější, kteří mají největší štěstí, pohání instinkt sebezáchovy a touha po lepším životě. "Jsem šťastný, že jsem tady," říká Hasan, když stojí v malém hloučku u střediska pro běžence na španělské straně plotu, které spravuje Červený kříž. "Chci pracovat a nenechám se odvést zpátky." Je v Evropě deset dní a sní o práci, kterou najde, a díky níž bude podporovat rodinu doma.

Španělsko ale možná jeho sen nesdílí. Pro ně je Hasan je statistickým údajem, dalším nelegálním cizincem. Místní úřady už začaly vracet běžence ze třetích zemí do Maroka na základě dohody podepsané v roce 1992, kterou ale až dosud nikdo v praxi nevyužíval. Podle nich už Melilla více migrantů nepojme. Stejné je to v Ceutě. Přílivová vlna nelegálních běženců narušila pohodlnou kalkulaci, že za nerovnost není nutné platit.

Blahobyt v Evropě

Děje se to podél celé jižní hranice Evropy. Tady přicházejí po zemi, jinde po moři. Ve vratkých lodích, které se sotva drží na hladině a jsou přecpané k prasknutí. Přijíždějí k pobřeží Malty, Kanárských ostrovů a k italskému ostrovu Lampedusa. Na Maltě je dokonce počet vojáků nižší než počet běženců.A trpělivosti ubývá.

Přiznejme si ale otevřeně - toto je invaze, kterou jsme způsobili my sami. V éře globálních komunikačních kanálů nemůžeme před nikým skrývat nadbytek, ve kterém žijeme. Záběry z Evropy se dostanou i do nejmenší africké vesnice. A kdo by mohl obviňovat její obyvatele, že se vydají naším směrem?

A jaká je odpověď na tomto místě? Staví se vyšší plot. Neumím si představit, že by to přineslo nějaký výsledek, prostě se jen prodlouží žebříky.

Řešení 'naoko'

Dokresluje to ale zpřísňování oficiální politiky. Každý přitom ví, že to je jako by někdo chtěl spravovat potrubí leukoplastí, žádné skutečné řešení. Nic moc se nezmění, dokud se v Africe nezlepší životní úroveň a nebude víc pracovních příležitostí.

To je jeden z největších úkolů dnešního světa. Prozatím se jen díváme na záběry žebříků v trysku opíraných o plot z ostnatého drátu. Moderní verze středověkého dobývání. Ti nejstatečnější vyšplhají první a skočí do neznáma. Nad střediskem Červeného kříže v Melille se smráká a skupinky běženců se stavějí do fronty na jídlo. Dva plastikové sáčky se roztočí v náhlém poryvu větru a tančí ve víru jakoby spolu dováděly.

Tolik Evropanů pokládá to, co mají, za samozřejmé. A tolik Afričanů umírá ve snaze získat svůj podíl na blahobytu.

Chris Morris

DISKUSE - KOMENTÁŘE: