Oneohtrix Point Never zpřítomňuje zapomenutý syntezátorový ambient

27. 5. 2011 - PRAHA [Econnect]

Newyorčan Daniel Lopatin známý jako Oneohtrix Point Never si za prostředek nového přístupu ke starému zvolil dobové syntezátory a samohrajky. Opovrhované syntezátorové hračky pod jeho rukama ožívají a vyluzují bohaté zvukové textury beroucí si z new age, plastové exotiky i psychedelie. Po Lopatinovi sáhlo renomované vydavatelství Mego a ke studiové spolupráci jej vyzval i samotný Antony Hegarty (Antony and The Johnsons). Oneohtrix Point Never se představí na festivalu Stimul v neděli 29. května v divadle Archa.

Na konci prvního desetiletí nového milénia se mezi experimentálními elektronickými a noise hudebníky objevil zcela nový fenomén: práce s nalezenými zvuky a nástroji sedmé a osmé dekády. V prodejnách s deskami se najednou přestalo prášit na štosy rocku pro dospělé a nejrůznějších veselých megamixů a seriálových hudeb – naopak, jen se po nich zaprášilo. K nejúspěšnějším tvůrcům této vlna patří miláček kritiky a publika, Newyorčan Daniel Lopatin známý jako Oneohtrix Point Never (svým jménem odkazuje k soft-rockové rozhlasové stanici v jeho rodném Bostonu).

Opovrhované syntezátorové hračky pod jeho rukama ožívají a vyluzují bohaté zvukové textury beroucí si z new age, plastové exotiky i psychedelie. Výsledná hudba je mimo vší pochybnost experimentální, díky tomu, že pracuje s tím, co každý posluchač dokonale zná, ale i kromobyčej chytlavá. Jeho mlžné kosmické kompozice v sobě ale skrývají skutečné napětí: jako by patřily do 30 let staré éry a zároveň před námi stínovaly muziku příštího milénia.

Co je na nich ale kromě brilantního provedení tak důležitého? Především to, že - podobně jako třeba klíčová dua alba Boards of Canada - znějí při vší povědomosti tak původně. Slovo originální se ve slovníku soudného recenzenta neobjevuje příliš často, na zatím poslední album Daniela Lopatina ovšem sedí dokonale.

-red-

DISKUSE - KOMENTÁŘE: