"Rakouská miliarda" pro postižené
1. 3. 2007 - PRAHA [Můžeš]
Ti, kteří jsou nejvíce ohroženi rizikem nezaměstnanosti, jsou – podobně jako jinde –„problémové skupiny“: ženy samoživitelky a ti, kteří se opětovně vracejí do zaměstnání, lidé s malou či špatnou kvalifikací, cizinci, kteří migrují za prací, staří lidé... Také lidem se zdravotním postiženým a dlouhodobě nemocným jedincům se pracovní trh vyhýbá.
Zákon výhodnější pro ty, kteří již práci mají
Firmy se obávají vyšších mzdových nákladů, a to hlavně kvůli delší nebo časté nemocnosti, problémů v průběhu práce a taky problémů s ostatními zaměstnanci. Zaměstnavatelé se také obávají, že „toho nebo té už se nezbaví“ – zákon o zaměstnávání osob s postižením totiž stanovuje po šesti měsících zaměstnání zvýšenou ochranu před výpovědí o 50 a více procent.
Pro ty, kteří práci mají, je tato ochrana skutečně požehnáním, ovšem pro ty, kteří práci hledají, je skutečnou překážkou.
Iniciativa rakouské vlády
Podle statistik se celkově situace lidí s postižením, hlavně mladých, na trhu práce v Rakousku vyvíjí příznivěji než celkový trh práce. Tento vývoj je vzhledem ke klesajícím školicím aktivitám úřadů práce pro lidi s postižením pozoruhodný a lze ho vysvětlit pouze pozitivními efekty iniciativy k zaměstnanosti rakouské spolkové vlády – tzv. Behindertenmilliarde, v překladu Miliarda pro postižené, která byla odstartována v roce 2001 právě kvůli těžké situaci osob se zdravotním postižením.
Význam této Miliardy pro postižené, která již pět let působí ve prospěch mladých lidí s postižením, je v tom, že se začala uplatňovat celá řada speciálních podpůrných programů pro tuto skupinu, například takzvaný clearing.
Clearing – dohánění nedostatků ve vzdělání
Jde o odpovídající opatření, která by měla mladého člověka s postižením provázet od školních lavic do pracovního života – bez toho jsou přechod a integrace do společnosti téměř nemožné. Je to také služba, která má za cíl mladým lidem s postižením ukázat jejich perspektivy vzhledem k budoucímu profesnímu životu a učinit další reálné kroky k integraci do pracovního života.
V praxi to znamená stanovit v posledním či předposledním školním roce předpoklady, sklony a schopnosti mladého člověka s postižením a poskytnout pomoc ve formě informací, poradenství, péče a doprovodu. Hledají se silné a slabé stránky, zjišťuje se, jestli tento mladý člověk nepotřebuje dohnat určité nedostatky ze školy. Kontaktují se rodiče, učitelé, pečovatelé, jedná se s institucemi, úřady a zařízeními, které jsou pro integraci nezbytné, a poté se vytváří vývojový plán. Lze domluvit různé praxe, aby si mladý člověk vyzkoušel pracovní situaci ve „skutečném životě“.
Clearing mohou využívat všichni mladiství s postižením, případně se speciálně vzdělávacími potřebami, a to mezi třináctým a dokončeným 24. rokem, u kterých se počítá při začleňování do pracovního života se zvláštními těžkostmi.
Pracovní asistence
Dalším nástrojem je pracovní asistence (Arbeitsassisten), kterou je pověřen Spolkový sociální úřad: jejím cílem je získání a udržení pracovních míst pro jedince se zdravotním postižením. Pracovní asistenti jsou k ruce i zaměstnavatelům, v neposlední řadě mají pomáhat překonat veškeré předsudky zaměstnavatelů vůči lidem s postižením.
Praxe ukázala, že pracovní asistence vyžaduje schopnosti a dovednosti v mnoha oblastech. Týmy musí mít široký přehled v oblasti psychologie, sociální práce a sociálního pojištění, práce s veřejností, v oblasti pracovního trhu a práva, v provozu podniku a v mnohém dalším.
Dohled při práci
Mezi další nástroje, které mají podpořit jedince s postižením při integraci do zaměstnání, patří „job coaching“. Tento pojem označuje všechna opatření, která slouží k zapracování či zaškolení zaměstnance přímo na pracovišti. Přichází tedy po absolvování školy, kdy již existuje pracovní dohoda s firmou, lze jej provádět i při praxích.
Úkolem „job coachů“ je objasnit s vedením firmy konkrétní činnosti pracovníka a přímo na pracovišti jej zaškolit. Pracovní úkony se nacvičují krok za krokem a intenzita této služby závisí na požadavcích obou zúčastněných stran – tedy zaměstnance i zaměstnavatele, a na stupni postižení.
Povinnost „dvaceti pěti ku jednomu“
Podle zákona o zaměstnávání lidí s postižením jsou v zásadě všechny firmy v Rakousku – podobně jako u nás – povinny na každých 25 zaměstnanců přijmout jednoho znevýhodněného člověka s postižením. Pokud tuto povinnost nedodrží, platí tzv. vyrovnávací taxu (Ausgleichstaxe). Tato částka jde do fondu, ze kterého se spolufinancují projekty ve prospěch lidí s postižením.
Kateřina Ducháčková