Padesátiletá tragédie se šťastným koncem?

18. 11. 2005 -

Latinské úsloví Habent sua fata libelli jistě platí stejnou měrou i pro filmy. Materiál k filmu autorka natočila už před dvěma léty, ale teprve nedávno finanční situace umožnila film dokončit do definitivní podoby, v premiéře jej Československá televize odvysílala 28. září t. r. Autorka film doprovodila jen minimálním komentářem vysvětlujícím základní fakta z historie krymských Tatarů, většina sdělení spočívá na vzpomínkách živě vystupujících lidí. Lidé i jejich výpovědi jsou zvoleni tak, že jejich sdělení dalece přesahuje reportážní charakter a dodávají filmu silný lidský i umělecký náboj. Autorka si vybrala lidi nejrůznějších charakterů a generací a vytvořila tak podmanivý obraz národa, který našel sílu s důstojností čelit nepříznivému osudu.

Po celou dobu svého nuceného vyhnanství krymští Tataři nepřestali usilovat o návrat do své vlasti, a to i navzdory perzekuci, dopadající na občanské aktivisty stejně jako na ty, kdo se odvážili vrátit „ilegálně“. Snad nejdojemněji působila výpověď ženy, která se narodila už ve vyhnanství a za dobré školní výsledky byla odměněna pobytem v letním pionýrském táboře na Krymu, aby pak po návratu všem vyprávěla o kráse ztracené domoviny. V době Gorbačovovy perestrojky a postupného rozpadu Sovětského svazu vzali krymští Tataři svůj osud do vlastních rukou a hromadně se začali navracet do své země. Navzdory všem ekonomickým i administrativním těžkostem se jim podařilo nakoupit půdu, postavit domy a vytvořit samosprávné komunity včetně vlastního školství. V moři postsovětské bezvýchodnosti, deziluze, apatie a skepse působí příběh jejich neutuchající touhy po návratu do ztracené vlasti a podnikavé životaschopnosti jako balzám a nadějeplný příslib budoucnosti jiné než je ta, kterou vidíme v chmurném příšeří převalovat se jako mlha nad bažinou od Minsku až po Ašchabad.

Petruška Šustrová tak i tímto dalším v řadě svých filmů nejen prokázala svou výbornou znalost postsovětských zemí, jimž se systematicky věnuje jako novinářka, reportérka, organizátorka a účastnice pozorovatelských volebních misí a jeden z vůdčích duchů pozoruhodné sítě tzv. center pluralismu, ale zároveň poodhalila své vidoucí oko, vědoucí mysl a citlivé srdce, dodávající jejímu dokumentu hluboce umělecký náboj.

Zařazení filmu do televizního vysílání na státní svátek sv.Václava nechtěně působilo až symbolicky. Pro nás jako národ nejistý si sám sebou, vesměs neschopný širší solidarity v rámci vlastního společenství a nemající jasno ve vlastních dějinách, oscilující mezi sebemrskačstvím, cynismem a možná typicky středoevropskou depresí z vykořenění vykompenzovanou velkohubým pivním a hokejovým nacionalismem je dozajista prospěšné alespoň prostřednictvím tak zdařilého dokumentu setkat se s lidmi, kteří o své zemi (jejíž hodnotu si uvědomili do kruté hloubky), dovedou hovořit se samozřejmou láskou a se slovy naplněnými poetickou krásou. Pro lidi trpící v důsledku vlastních historických pohrom pocitem ztráty domova je takové setkání s odhodlaným národem, který navzdory ještě horším historickým katastrofám ten svůj domov miluje se samozřejmou láskou a pro jeho opětovné získání překonal nejednu překážku a strázeň, nanejvýš inspirující.

Lubor Kysučan