Prioritou je pomoc laické veřejnosti

26. 5. 2003 - PRAHA [Archinet]

-foto-

Můžete představit Nadaci Via a nastínit, zda se snaží podat pomocnou ruku především laické veřejnosti, nebo zda má co nabídnout i profesionálům působícím na poli architektury?

Nadace VIA vznikla v roce 1997, aby navázala na činnost české pobočky americké nadace The Foundation for a Civil Society, která působila v ČR od roku 1990. Od svého vzniku do konce roku 2002 rozdělila nadace VIA 965 grantů v celkové výši 55 785 000 Kč, a zařadila se tak mezi největší a nejaktivnější české nadace. Nadace VIA získává pro své projekty podporu četných zahraničních dárců, pro něž se stala jedním z nejdůvěryhodnějších místních nadačních subjektů. Od roku 2001 nadace získává finanční prostředky také od firemních dárců. Programově se Nadace VIA zaměřuje na podporu místního rozvoje a spolupráce mezi veřejným a soukromým sektorem, rozvojem nestátních neziskových organizací a rozvojem filantropie.

Prioritou je pomoc laické veřejnosti. Další - skutečná práce v terénu se však bez spolupráce s odborníky neobejde. Je důležité, aby co nejvíce odborníků získalo o přínosech a účelu participace veřejnosti ponětí. Nemyslím, že by v současnosti VIA přímo nabízela odborníkům nějaký program, ale při spolupráci s nimi na jednotlivých projektech se zúčastnění odborníci přirozeně něco naučí. Jestli to budou ve své praxi uplatňovat je již na nich.

Letos nadace Via vypisuje již 2. ročník programu "Pomáháme lidem zlepšovat místo, kde žijí", myslíte, že běžné mechanismy nestačí ke zlepšení veřejných prostranství v České Republice? Tím myslím zejména aktivity měst, krajských úřadů a Ministerstva pro místní rozvoj, které to mají tak říkajíc v popisu práce.

Stačí a nestačí. Stačí k tomu, aby nějaká zlepšení veřejných prostranství byla uskutečněna. Je dokonce pravděpodobné, že vznikne i esteticky (architektonicky, urbanisticky a pod.) kvalitní dílo, které bude odbornou kritikou vysoce hodnoceno. Pokud však takové projekty vznikají bez participace, je zde vyšší riziko, že veřejnost - potenciální uživatelé tyto úpravy z nejrůznějších příčin (které zná skutečně jen ona veřejnost) nepřijmou, nebudou je používat a tudíž ani nikdo nebude mít zájem sledovat, zda jsou udržována či nejsou ničena vandaly.

Participace není samospasitelná. Díky spoluúčasti veřejnosti na plánování, získá odborník lepší představu o potřebách, fobiích a představách budoucích uživatelů řešeného prostoru, což mu poskytuje větší záruku, že jeho projekt bude úspěšný. Úspěšný ne ve smyslu "skvělého architektonického počinu", ale dává naději, že bude používán, že se v něm bude žít.

Je na rozhodnutí každé komunity, kterou cestu zvolí. Participativní tvorba veřejných prostorů nabízí i další šance. Díky tomu, že se obvykle jedná o část obce, kterou místní vnímají jako součást svého domova - součást svého životního prostoru, na kterém jim záleží, je překvapivě snadné (navzdory všem obvyklým pochybám) dotčené lidi pro spolupráci získat. Je však nutné dodržet jistá pravidla jak lidi oslovit, jak jim usnadnit vyjádření vlastních myšlenek. Takže lidi přišli, spolupracovali radili se navzájem, hledali kompromisy = komunikovali. Komunikovali napříč zájmovými skupinami. Ty se v těchto případech dají obvykle definovat jako skupina obyvatel, skupina podnikatelů a skupina úředníků a politiků (nejčastěji samosprávy). Není žádným tajemstvím, že mezi těmito skupinami existuje napětí a nedůvěra - podezíravost. Už taková komunikace je přínosem pro život komunity.

Během řešení dané problematiky se obvykle narazí na problematiku architektury, urbanismu, územního plánování, strategické rozvojové plánování obce (i ve smyslu města). A to je úžasná příležitost seznámit lidi se smyslem, s cíli, s riziky s tím spojenými.

Aby se skutečně využil potenciál, který participace nabízí, je dobré, jestli v obci tento princip skutečně přijmou a tak jak jde život a potřeby, stejným způsobem řeší i další a další projekty. Teprve, když se to stane pravidlem, vznikne proces, během kterého lidé skutečně mohou se postupně učit věci, o kterých jsem se právě zmínil. Není to žádná velká věda, ale je to všechno obvykle provázáno jedno s druhým, takže to vypadá složitě a zamotaně. Proto není snad ani možné, v rámci jednoho projektu dosáhnout skutečných výsledků, kromě zlepšení jednoho konkrétního prostranství.

Vlastně je participativní metoda plánování a tvorby veřejných prostranství jedním z důležitých nástrojů výchovy k demokracii. To je, domnívám se hlavní důvod, proč do podobných programů přicházejí peníze ze zahraničí.

Je zjevné, že působnost nadace Via je celorepubliková, ale při udílení grantů nadace více preferuje městské, nebo venkovské prostředí?

Myslím, že nelze hovořit o preferencích. Některé zkušenosti však naznačují, že v maličkých obcích je větší riziko, že průběh a dopad podpořeného projektu nebude právě ideální. Já osobně se domnívám, že záleží více na tom, jak jsou nositelé projektu zodpovědní, jestli svou komunitu skutečně znají a dokáží ji oslovit. Situace uvnitř komunit bývá velmi rozdílná a je těžké během krátkého průzkumu předcházejícího výběru podpořených projektů takové detaily rozkrýt.

Komu byla udělena podpora nadace Via v programu "Pomáháme lidem zlepšovat místo, kde žijí" minulý rok? Byla to především občanská sdružení, místní správa, nebo se na Vás obrátila i konkrétní architektonická studia s tím, že chtějí při tvorbě svého návrhu uplatnit participaci občanů?

Určitě to byla především občanská sdružení či jiné formy neziskových organizací, v menší míře také samotné obce. Kdybych se dozvěděl, že nějaký ateliér požádal o podporu, byl bych příjemně šokován.

Tam kde byla podpora udělena neziskovému sektoru, jak vypadala spolupráce jednotlivých složek odpovědných za přeměnu veřejných prostranství. Ve které části běžných procesů přichází ke slovu participace občanů?

Na tuto otázku lze odpovědět dvěma způsoby: Je to velmi odlišné případ od případu. Vy však asi chcete slyšet, jak vypadá průběh projektu.

Někde existuje problém či potřeba změny. Někdo si toto uvědomí a udělá si představu o pravděpodobném řešení. Požádá o grant, získá jiným způsobem finance. Využije všech dostupným lokálních možností, jak informovat o záměru a o tom, že tehdy a tehdy tam a tam bude možné se řešení zúčastnit. Dokonale setkání s veřejností připraví (nebudu popisovat schéma průběhu, to by bylo na menší brožuru).

Výstupem setkání je seznam návrhů, přání, potřeb, doporučení (kladných i záporných), upozornění na některá důležitá i méně důležité historická fakta, která mohou přispět k ozvláštnění a zajímavosti projektu. Odborník tyto informace analyzuje a vytvoří návrh. Ten je podroben kritice na dalším veřejném setkání. Je upraven nebo i přijat bez připomínek a může se realizovat. A tak to začne běhat pořád dokola.

Z jakého know-how Nadace Via čerpá? Zřejmě to není specificky český nápad umožnit široké veřejnosti podílet se na vzniku architektonického díla.

Není to vůbec nic nového. Pokud vím, někdy v šedesátých letech se objevily první pokusy řešit nejrůznější veřejné problémy, především ve vztahu k fyzickému prostředí "mého" okolí v USA. Tento přístup se od té doby rozšířil i do Evropy a je řada států, kde ji běžně praktikují. Snad nejlepší jsou v tom Dánové, ale něco se děje i v Anglii, Holandsku, Německu, Rakousku,... Ne všude to však myslí opravdu vážně. Zatím je to i v USA alternativní metoda, která přináší výsledky, ale není to hlavní proud, domnívám se. Jsem však přesvědčen, že je to metoda s "Budoucností".

Za poskytnutí článku děkujeme redakci Archinet.

Jan Vyškovský