Ekofilm devětadvacátý – pesimistický

20. 11. 2003 - [Občanské noviny]

O nejlepších filmech letošního festivalu Ekofilm 2003 už se psalo i vysílalo jinde, také o zajímavých doprovodných akcích. Bohatý program, který ani nebylo možné v celé šíři absolvovat, neboť se nelze rozdvojit, si jistě zasloužil uznání. Možná by ale bylo vhodné zastavit se u jednoho průvodního jevu – velmi malého zájmu veřejnosti.

Letos poprvé se část festivalu konala i v univerzitní jihočeské metropoli, v Českých Budějovicích. Nápad to byl zajisté dobrý – kromě celé řady středních škol je tu pět vysokoškolských fakult, z nichž jedna je přímo zaměřena na studium ekologie. Přesto byla účast studentů na promítání filmů i na odborných seminářích mizivá. Snad hrála svou roli i neflexibilita či neochota přednášejících změnit svůj pedagogický stereotyp a využít festivalové dny Ekofilmu k výuce. Jenže – očividně šlo také o nezájem samotných studentů. Člověka až napadá, proč vlastně někteří z nich studují ekologii. Nezabírají tak místa skutečným zájemcům?

„Ředitel mi dovolil, abych si s kolegy přesunula vyučovací hodiny a nabídla svým žákům místo vyučování účast na Ekofilmu, pokud budou mít zájem,“ vyprávěla mi moje známá, učitelka biologie, která v minulých letech na gymnáziu „odchovala“ řadu ochránců přírody, pečujících o chráněná území. „Letos se mi poprvé stalo, že se přihlásili jen tři žáci ze třídy, zbytku se na Ekofilm nechtělo,“ konstatovala zklamaně. Je to snad další signál o nezvratném směřování naší konzumní civilizace? Letos poprvé byl účastníkům Ekofilmu k dispozici také pohodlný Ekobus, jezdící na stlačený zemní plyn, který názorně demonstroval variantní způsob dopravy, méně zatěžující životní prostředí. Ačkoliv zajišťoval zdarma několikrát denně přepravu z Českých Budějovic do Českého Krumlova a zpět, o jeho využití nemůže být řeč. V jednom z nich jsem se vezla docela sama... Snad by bylo věci pomohlo, kdyby inzerát v jihočeském tisku, ohlašující tuto službu veřejnosti, obsahoval i jízdní řád odjezdů a příjezdů. Každý nemá internet, aby si tyto údaje vyhledal, v inzerátu chybělo také telefonní číslo, na němž by bylo možné získat informace.

To všechno ale jistě malý zájem veřejnosti o Ekofilm nevysvětluje. Slyšela jsem i názor, že veřejnost je už otrávená přílišným fundamentalismem úřadů na ochranu přírody a razancí ekologických aktivistů. Skutečnost je ovšem taková, že úřady i aktivisté jsou dnes mnohem umírněnější než před lety. Úřady někdy až moc. Skutečné důvody ztráty zájmu o ochranu životního prostředí je tedy třeba hledat jinde. Snad by to bylo pozoruhodné téma pro sociologický výzkum. My neodborníci jen nostalgicky vzpomínáme na narvané sály předpřevratového ostravského festivalu, jehož jiskření nedokázaly udolat ani četné cenzurní zásahy z moci „státostrany“. V příštím roce bude Ekofilmu už třicet let. Bude to jeho labutí píseň?

Voda, zdravá krajina a co dělají lidé

Letošní rok je mezinárodním rokem vody. Proto byl jeden z nejzajímavějších seminářů věnován osudovým následkům odvodňování krajiny. Zde byly prezentovány myšlenky v našich končinách dosud neslýchané. Každá velká dějinná katastrofa byla, podle mínění některých přednášejících, vyprovokována předešlou klimatickou poruchou, která byla způsobena zejména chybným využíváním krajiny. Souvislost dynamiky času a dynamiky vodního režimu v krajině je ještě nápadnější ve světle skutečnosti, že všechny dosavadní civilizace krajinu totálně „vybydlely“. Také ta naše k podobným koncům usilovně směřuje.

Zdravá krajina je schopna fungovat jako velmi důmyslný chladicí systém. Postupným oslabováním tohoto systému dochází ke stále častějším klimatickým poruchám, které si svým bezmyšlenkovitým lpěním na některých dogmatech vlastně sami způsobujeme. Pro celou naši civilizaci může být osudné, že dosud nechceme vnímat, natož reflektovat tyto varovné signály. Pokračujeme v bezstarostném zastavování a betonování dosud volné krajiny. Našim náročným požadavkům přirozené vodní toky nevyhovují. Oblíbeným hitem nejen posledních několika let jsou technické úpravy toků, včetně jejich zkracování, jež mají saturovat hlad po pozemcích. Tzv. společenská objednávka je vždy diktátem moci a peněz. Že jednou fakturu za tuto objednávku budeme muset zaplatit všichni – a to možná v podobě velmi osudové – na to dnešní mocní neslyší. Souznění jejich způsobu myšlení s „předlistopadovými“ mocnými je až děsivé. Proto se příliš nemění ani přístup jednotlivých resortů k zacházení s krajinou a s vodními toky. Ani ministerstvo životního prostředí samo nic nezmůže. Peněz na krajinotvorné projekty je zoufale málo. Dílčí revitalizace některých toků jsou jen luxusní ukázkou toho, co by se mělo dít v krajině ve velkém, avšak neděje se a dít se zřejmě ani nebude. Ostatně, pokud Pozemkový fond rychle rozprodá státní půdu, je konec nadějí na pozemkové úpravy a krajinotvorné programy.

Vítězství bezduché hmoty nad rozumem má pak další důsledky: ve vysušené krajině dochází nejen k ničivým povodním či spalujícím tropickým teplotám. Roste v ní také agresivita a riziko konfliktů... Nebyli bychom ani v Čechách, kdyby se festival obešel bez nějaké aférky. Letos se jí stal protitemelínský nápis, který kdosi před seminářem o obnovitelných zdrojích energie nastříkal sprejem na zeď spojovací chodby českokrumlovského zámku. Nedospělec mdlé mysli, přichycený při činu, hrdě prohlásil, že je ekolog. Zda chce být považován za odborníka v úzce specializované vědní disciplíně, nebo za člena některé environmentální organizace, to blíže neupřesnil. Protože je ovšem dlouholetou náplní činnosti skutečných ochránců přírody také ochrana památek jako součásti společného přírodního a kulturního dědictví, není od věci uvažovat spíše o zaplacené provokaci některou z institucí, jíž je ekologická osvěta solí v očích. Vandalský čin vzbudil obavy, zda se nestane záminkou k vyhoštění Ekofilmu z atraktivních prostor zámku, ač naštěstí škoda byla minimální, neboť zámecká chodba ještě neprošla restaurováním.

V zrcadlovém sále zámku se v průběhu semináře o obnovitelných zdrojích energie začal rýsovat na obzoru jejich využívání zapeklitější problém: Pokud nebudou lidé prosazující podporu těchto zdrojů spolupracovat s krajináři a nedohodnou se na optimálním systému umístění těchto zařízení v krajině, může se tu časem vyhrotit spor obdobný, jakým je válka mezi příznivci a odpůrci kácení v kůrovcových lokalitách na Šumavě.

Znovu si proto připomeňme: oč méně se bude vysušovat krajina, o to méně poroste spotřeba energie. Otázka nezní pouze, kde v krajině stavět větrné elektrárny, ale také, zda „vyždímané“ krajině není více potřeba malých vodních ploch, které v ní zadrží životodárnou vodu a obnoví rovnováhu toků energií. K vzájemně tolerantní diskusi o těchto věcech je právě nejvyšší čas.

Autorka pracuje v občanském sdružení Jihočeské matky.

Článek jsme převzali z Občanských novin č. 45/2003 - přílohy Literárních novin.

Jaroslava Brožová