Zabili mi kamaráda
17. 1. 2006 - Jarmila Johnová
Každý večer chodím kolem pomníčku v místě, kde auto srazilo chodce při přechodu Italské ulice v Praze do parku. Je to každodenní připomínka, co se může nejohroženějším účastníkům silničního provozu snadno přihodit. K pomníčkům, které lemují silnice a které se příliš nelíbí Technické správě komunikací, přibude další. Téměř pod okny městského úřadu Prahy 7 srazilo 6. ledna auto Jan Bouchala, 30ti letého cyklistu, mého kamaráda a spolupracovníka, předsedu sdružení Oživení, neúnavného propagátora cyklistiky, bezpečných cest pro děti a města bez automobilové agresivity. Nelze na něj zapomenout ani ho nahradit v žádné z jeho rolí - jako občana, přítele, partnera či otce sotva tříletého Kubíka.Takhle podobně znějí všechny nekrology, jenže já se odmítám s jeho smrtí smířit a udělat za ní tečku. Jedinou možností, jak to provést, je v jeho práci pokračovat, tedy usilovat o to, aby se podobné tragédie neopakovaly. Není totiž pravda, že smrt chodce nebo cyklisty na silnici je nutná daň za nezbytnou a jinak užitečnou motorizaci společnosti. Nejde o žádnou ránu nevyzpytatelného osudu, které nelze zabránit. Provoz na silnicích ve městě lze uspořádat tak, aby v ní dobře koexistovali motoristé, cyklisté i chodci. Není žádný rozumný důvod, proč by se měl provoz řídit nejsilnějšími z nich - motoristy. I když si to všichni neuvědomujeme, silniční provoz netvoří jen auta, ale jeho přirozenou součástí jsou také chodci a cyklisté.
Cesty ve městě nemusejí být nebezpečné a jsou známy způsoby, jak to zařídit: například předřazovacími pruhy pro cyklisty na křižovatkách, nejrůznějšími prvky dopravního zklidnění. Pro všechny nejbezpečnější způsob, jak se po městě pohybovat, je zpomalit. V 30 až 40 km rychlosti nikoho nezabijete. Některá města v Evropě to již začínají chápat, říkají si Slow Cities. Kéž se k nim přidají i česká města.