Arhuská úmluva o přístupu k informacím stále nebyla ratifikována

6. 6. 2002 -, Jan Wünsch

V červnu 1998 se v dánském Arhusu konala čtvrtá konference ministrů životního prostředí zemí Evropy. Za klíčový bod této konference lze považovat tzv. Arhuskou úmluvu o přístupu k informacím, účasti veřejnosti na rozhodování a přístupu k právní ochraně v záležitostech životního prostředí. I když velká část požadavků této úmluvy je v českém právním řádu zakotvena, k její ratifikaci ani po téměř pěti letech v ČR nedošlo, a to i přesto, že na programu Poslanecké sněmovny se objevuje již více než půl roku.

Aby mohla demokracie účinně fungovat, musí být občané o veřejných věcech dostatečně a objektivně informováni. Jinak se občan může jen těžko rozhodovat a stává se snadno objektem nejrůznějších manipulací. Nejednou i na mnohá svá občanská práva rezignuje. Občan to nemá vůbec lehké, protože rozhodující hromadné sdělovací prostředky na občany chrlí záplavu informací vesměs okrajového významu a o podstatných věcech se často mlčí nebo se hrubě zkreslují. Tragická bouračka na silnici, surová vražda, velká povodeň, tajfun či jiné neštěstí je pro novináře vesměs mnohem atraktivnější než mezinárodní konference o problémech trvale udržitelného rozvoje, která hledá cesty k přežití lidstva, k jeho záchraně před nastupující světovou ekologickou katastrofou, jež svým neodpovědným chováním lidstvo vyvolalo.

Jednou z cest, jak tento neutěšený stav zlepšit, je právo občanů na informace, pokud možno objektivní a úplné. Nezanedbatelnou složkou práva na informace je právo na informace o stavu životního prostředí a aktivitách, které jej poškozují.

České právo na informace o životním prostředí

V České republice zakotvil povinnost orgánů státní správy a samosprávy poskytovat informace o životním prostředí, jeho poškozovatelích a o opatřeních podnikaných na jeho ochranu zákon č. 123/1998 Sb. o právu na informace o životním prostředí. Zákon též stanovil proceduru jejich poskytování včetně řešení problémů, které mohou vzniknout případným odepřením jejich poskytnutí . Orgán může odepřít poskytnutí informací o životním prostředí jen pokud příslušná informace neexistuje, pokud je požadavek na informace formulován příliš obecně nebo nesrozumitelně nebo pokud je ve hře státní (obvykle jde o sektory ministerstev obrany a vnitra a tajných služeb) a obchodní tajemství. Lze odmítnout též žádost o informace o přesném místě výskytu zvlášť chráněných druhů, neboť jejich přežití je často závislé jejich utajením před různými nenechavci a vandaly, a u některých delikátních informací, které by mohly některého občana poškodit. Předmětem utajení nemohou být hluk, záření a emise, kterými podnik znečišťuje ovzduší, vodu nebo půdu, zatajit nelze ani informace o jím produkovaném odpadu.

Významným zdrojem informací o životním prostředí je Statistická ročenka Životní prostředí ČR, kterou podle objednávky ministerstva životního prostředí již více než 10 let vypracovává a vydává Český ekologický ústav. Relevantní informace lze nalézt i ve Zprávě o stavu životního prostředí v ČR, kterou každoročně vypracovávaná ministerstvo. Zatímco Ročenka vesměs sbírá jen data o životním prostředí, Zpráva též komentuje vývoj kvality životního prostředí v ČR a jeho příčiny. Nelze tvrdit, že by se na obou dokumentech nedalo ještě to či ono zlepšit, jisté však je, že zabezpečují základní balík informací o stavu a vývoji životního prostředí v ČR na úrovni srovnatelné s vyspělými zeměmi a na úrovni vyšší proti zemím méně rozvinutým. Nelze též opominout Ročenku Životní prostředí hlavního města Prahy, která popisuje životní prostředí Prahy, která patří z hlediska životního prostředí v ČR k nejpostiženějším. O stavu svého životního prostředí ve větším či menším rozsahu informují i mnohé radnice zejména větších měst.

Možnosti, jež dává EIA

Většinu občanů víc než celostátní problémy životního prostředí zajímají problémy v místech, kde bydlí, pracují nebo odpočívají. Zde také nejčastěji hledají cesty, jak ovlivnit kvalitu životního prostředí. Možností mají více. K významným patří procedura posuzování vlivů na životní prostředí (Envinronment Impact Assessment – EIA), uzákoněná v ČR zákonem č. 244/1992 Sb., jenž byl k 1.1.2002 z velké části nahrazen stejnojmenným zákonem č. 100/2001 Sb., podle nějž podléhají projekty významných investic, staveb, technologií, jejich změn a koncepce rozvoje odborné expertýze – EIA.

EIA v dikci zákona č. 244/1992 Sb. zahrnovala vypracování dokumentace vlivů projektu na životní prostředí, její předložení příslušnému orgánu státní správy (u velkých děl ministerstvu životního prostředí – MŽP, u menších územně příslušnému okresnímu úřadu), vypracování posudku na tuto dokumentaci, veřejné projednání této dokumentace i posudku a přijetí nesouhlasného či souhlasného stanoviska příslušného orgánu státní správy. Posudek sice není právně závazný, avšak ve slušné společnosti se při rozhodování nejde proti jeho závěrům a jeho doporučení se respektují.

Citelným problémem zákona č. 244/1992 Sb. byla skutečnost, že se veřejnost mohla k záměru vyjádřit až v době, kdy byl projekt podrobně rozpracován, takže bylo mnohem obtížnější jej změnit, zvláště pokud byl rozpracován jen v jedné variantě. Zákon č. 100/2001 Sb. zavádí do EIA tzv. screening a scoping. Investor místo podrobného projektu včetně zpracování dokumentace vlivů na životní prostředí předloží příslušnému orgánu státní správy (MŽP nebo kraji) jen hrubý náčrt projektu. Příslušný orgán jej zběžně vyhodnotí a svolá k němu veřejné slyšení. Pokud jde o málo problémový projekt v málo problémovém území, jehož možné negativní dopady na životní prostředí nikdo nepředpokládá, rozhodne, že se dokumentace vlivů na životní prostředí ani posudek na ní nemusí zpracovávat a EIA tím ukončí. U vyjmenovaných skupin projektů, u projektů lokalizovaných do citlivých území nebo u projektů, kde jsou důvody k obavám o jeho negativní dopad na životní prostředí, rozhodne o vypracování dokumentace vlivů na životní prostředí, posudku na tuto dokumentaci, o jejich následném veřejném projednání a nakonec přijetí souhlasného či nesouhlasného stanoviska tímto orgánem. Tím se sice posuzování vlivů na životní prostředí zpružnilo, ale citelná redukce projektů podléhajících celému posuzování významně omezilo dosažnost EIA.

Posuzování EIA projektů byla zkvalitněna i zavedením tzv. přeshraniční EIA, jež umožňuje u projektů situovaných v blízkosti jejich hranic účastnit se EIA na základě reciprocity i občanům, organizacím a úřadům sousedních zemí. Posuzování vlivu výrobků na životní prostředí se do praxe neprosadilo vůbec a nový zákon o EIA jej zrušil.

Velmi stručně je v zákonu řešeno posuzování koncepcí. Realizaci tohoto ustanovení provázelo množství vážných problémů – jednak bylo nutné jít výrazně nad rámec stručných paragrafů zákona č. 244/1992 Sb., jednak předkladatelé jednotlivých koncepcí – příslušná ministerstva – vycházeli z filosofie, že životnímu prostředí udělají za dost, budou-li respektovat minimální požadavky EU – povinné legislativy. Pouze koncepce rozvoje lesního hospodářství neměla vážné negativní vlivy na životní prostředí. Varianty u jednotlivých koncepcí vesměs chyběly. Proti návrhu státní energetické politiky a proti návrhu koncepce dopravních sítí předložily nevládní ekologové alternativy, které byly vládou odmítnuty. Dle mého subjektivního názoru první oprávněně, druhá neoprávněně. Pouze návrh státní surovinové politiky se podařilo v rámci EIA citelněji vylepšit. Přesto proběhlé EIA koncepcí (SEA) prokázaly možnost ovlivňovat rozhodovací procesy veřejnosti na úrovni koncepcí. Z návrhu nového zákona o EIA byla vypuštěna celá část o strategické EIA. EU však přijala směrnici o strategické EIA a ta si vynutí rozsáhlou novelizaci zákona č. 100/2001 Sb.

Život obavy nepotvrdil

Nepřekvapuje, že zavádění práva na informace o životním prostředí provázely nejrůznější obavy – oprávněné i zcela neopodstatněné. Pokud se někteří podnikatelé báli, že jim informace o životním prostředí ztíží nebo dokonce znemožní bezohledné rabování přírody či podnikání na úkor životního prostředí, šlo o obavy oprávněné. Tyto zájmu jsou skutečně právem na informace o životním prostředí poškozovány a veřejnost se proti takovému jednání může účinně bránit. I to je cílem práva na informace o životním prostředí. Zřejmě i proto se stal zákon č. 114/1992 Sb. o ochraně přírody a krajiny a jím zavedená účast veřejnosti na rozhodování o opatřeních poškozujících přírodu a krajinu, zejména ze strany poslanců ODS, terčem snah o omezení tohoto práva.

Mnohým poslancům nevoněl ani zákon č. 244/1992 Sb. o posuzování vlivů na životní prostředí (EIA), což vedlo k drastické redukci návrhu nového zákona o EIA. Některé ekologicky závadné nebo rizikové projekty se v důsledku realizace EIA skutečně nerealizovaly, musely být výrazněji pozměněny nebo se jejich realizace zdržela. Informační systém resortu životního prostředí ale jednoznačně shledává, že počet nesouhlasných stanovisek k posudkům na dokumentace vlivů na životní prostředí je minimální a že souhlasné stanovisko dostaly i některé ekologicky silně devastační projekty (dálnice D 3 mezi Prahou a Táborem přes Středočeskou pahorkatinu, dálnice D 8 přes Chráněnou krajinnou oblast České Středohoří vedoucí navíc přes všech pět velkých sesuvných území v regionu). Je vhodné též připomenout případ EIA projektu dálnice D 11 z Poděbrad do Hradce Králové, kde došlo v rozporu se zákonem dvakrát k vyloučení nevládních ekologů z procesu posuzování. Ti se odvolali k soudu a ten jim dal za pravdu, takže se EIA musela 2x opakovat a investor ztratil 4 roky.

Také k zavalení úřadů žádostmi o poskytnutí informací o životním prostředí podle zákona č. 123/1998 Sb. nedošlo, ač se toho někteří odpůrci zákona obávali. Podle prakticky shodných poznatků všech orgánů státní správy se o informace o životním prostředí zajímají zpravidla jen nevládní ekologické organizace. Jako závažný problém se ukázala spíše absence některých informací o životním prostředí, nikoliv jejich poskytování. Zdá se, že prostý občan má dnes jiné starosti než ochranu životního prostředí – i když zpravidla ke své škodě.

Arhuská úmluva

Tzv. Arhuskou úmluvu podepsal ministr životního prostředí ČR RNDr. M. Bursík v červnu r. 1998. V té době Parlament ČR schválil zákon č. 123/1998 Sb., o právu na informace o životním prostředí. Je proto nepochopitelné, že ani téměř 4 let nestačilo k ratifikaci úmluvy v Parlamentu ČR, byť prakticky všechny její požadavky současná legislativa ČR zajišťuje. Nový zákon o odpadech č. 185/2001 Sb., nový zákon o vodách č. 254/2001 Sb., zákon č. 474/2001 Sb. o obalech, nový zákon o ochraně ovzduší č. 86/2002 Sb. a zákon o integrované prevenci č. 76/2002 odstraňuje některé problémy s informacemi o životním prostředí na úseku příslušných složek životního prostředí, ledacos usnadňuje také internet (na internetových stránkách mají být mimo jiné stanoviska k posudkům v rámci EIA, připravuje se registr informací o integrované ochraně atp.). Výjimkou je oblast pokrytá tzv. atomovým zákonem, kde dosud má veřejnost jen právo účastnit se EIA.

Záměrné průtahy vedoucí až k nutnosti nového projednávání celé úmluvy příštím Parlamentem jsou některými poslanci poměrně otevřeně vysvětlovány jako „pomsta ekologům“. Toto symbolické jednání můžeme vnímat také jako poselství, že „naše peníze a náš busines jsou důležitější a mocnější než „vaše životní prostředí“. V praxi tím vyhrávají sice méně deklaratorní, o to však účinnější legislativní nástroje, které se ministerstvu životního prostředí společně s environmentálními aktivisty v Parlamentu podařilo prosadit.

Avšak pokusy (zatím nevydařené) o revizi výše jmenovaných zákonů se mohou kdykoliv opakovat a čeští poslanci dobře vědí, že novelizovat nepohodlný český zákon je mnohem jednodušší než se distancovat od mezinárodního závazku. Doufejme, že Parlament ČR v dohledné době Arhuskou úmluvu ratifikuje a odstraní tak v zahraničí pochyby o upřímnosti ČR respektovat právo na informace o životním prostředí.

Jan Wünsch
autor je poradcem ministra životního prostředí

Příspěvek byl publikován v Parlamentním zpravodaji 5/2002

DISKUSE - KOMENTÁŘE: