Colours of Ostrava - dobře zásobený hudební supermarket

21. 7. 2008 - Tomáš Tetiva, Econnect

Colours of Ostrava existuje už od roku 2002. Celkem nenápadný festival, který ale už od prvních ročníků ctil nadžánrové pravidlo při své dramaturgii, se začal stávat stále viditelnějším na mapě českých hudebních festivalů.

Úspěšná cesta na výsluní

První velký průlom nastal, když se před několika lety na jeho pódiu objevili legendy funku Parliamants. Tohle si nebylo možné představit na jakémkoliv jiném českém festivalu, možná na trutnovském Woodstocku, který je jedinou důstojnou konkurencí, ale na rozdíl od Ostravy existuje už více než dvacet let.

Druhý velký průlom nastal předloni, kdy Colours hudebně zamířily na africký kontinent a přivezly celou řadu vynikajících hudebníků v čele s legendárním Salifem Keitou, který před dvaceti tisíci diváky předvedl strhující a emotivní vystoupení.

Kromě něj se na Colours objevil také Robert Plant, který se svou kapelou ukázal, že dokáže těžit z minulosti Led Zeppelin a současně být zcela přítomný. Jeho vystoupení do atmosféry afrických Colours zapadlo velmi dobře, neboť jeho kytarista Justin Adams objevil u nás už dobře známou malijskou kapelu Tinariwen, jejíž pouštní blues jeho kytarový projev velmi ovlivnilo. Ne nadarmo Plant prohlásil, že když uslyšel Tinariwen, tak našel hudbu, kterou hledal celý život.

Toto a podobná prolínání hudebních žánrů a světů je právě pro Ostravu typické. Ačkoliv by šlo argumentovat, že se jedná o pouhou z nouzi ctnost a mix bez ladu a skladu, tak právě promyšlená dramaturgie drží celý festival pohromadě. Kritériem není vyhraněnost žánrového zaměření festivalu, ale důraz na kvalitu a osobitost, která jde napříč žánry. To, že to funguje, pak také dává celém festivalu jeho pozitivní atmosféru, kterou si pochvalují všichni návštěvníci a také muzikanti – naposled dle organizátorů Sinead O'Connor, která se nechala slyšet, že to je nejlepší festival v Evropě.

Je to silné tvrzení a doufejme, že organizátoři dokážou udržet vysoko nastavenou laťku úrovně festivalu. Lze věřit, že se silnými sponzory za zády a kvalitní dramaturgií nebude problém sestavit i v nadcházejících letech dobrý program, spíše lze čekat, že bude třeba se vyrovnat s narůstajícím počtem diváků a organizačními zmatky (letos bylo podle údajů organizátorů na 23 tisíc návštěvníků a organizační vadou na kráse byly neúplné nebo chybné informace na webových stránkách).

Nikdy nekončící party s Happy Mondays

Program letošních Colours byl výborný a nadšení diváků nezkalily ani pravidelné přívalové deště. Jeden z nejzajímavějších momentů představoval návrat legendy rave culture manchesterských Happy Mondays, kteří jsou u nás poměrně dobře známí díky filmu 24 Hour Party People. Happy Mondays představovali ve své době v druhé polovině osmdesátých let druhou vlnu kapel, která vzešla z tamější scény a byla spojená s neméně legendárním hudebním klubem Hacienda.

Jejich hudba však nemohla být více odlišnější od průkopníků scény v Manchesteru, která se začala rozvíjet v pozdních sedmdesátých letech. Zatímco první vlnu nezávislé scény představovaly kapely jako Buzzcocks nebo Joy Divisione, které navazovaly na odkaz punku a Sex Pistols, tak Happy Mondays už představovali budoucnost rockové hudby v symbióze s taneční scénou.

Ačkoliv hudba Happy Mondays svým nábojem a postojem z punku vychází, tak jejich výsledný produkt už opouští teritorium agresivní a temné hudby a po hlavě se vrhají na taneční scénu, která pulsuje euforií a bezstarostností. To se zcela evidentně projevilo na jejich zvuku, který je na hony vzdálený od ostrých sekaných riffů punku a naopak překypuje měkkým tanečním rytmem. Ve vrcholné podobě to ukázali na přelomu osmdesátých a devadesátých let, kdy vyšla jejich stěžejní alba Bummed a Pills´n ´Thrills and Bellyaches.

Happy Mondays se na počátku devadesátých let rozpadli a po několika reunionech na přelomu devadesátek a nového millénia se znovu nedávno vrátili na scénu a to rovnou s novým albem Uncle Disfunctional. Jejich vystoupení na Colours ukázalo, že i když od dob jejich největší slávy uplynulo už téměř dvacet let, pořád představují live act, který stojí za to si ho vyslechnout.

Z jejich původní sestavy zůstalo sice jen torzo, ale nejvýraznější členové naštěstí zůstali – zpěvák Shaun Ryder a tanečník Bez. Zjevně o generaci mladší spoluhráči jim však na pódiu zdatně sekundovali a zvuk kapely byl perfektní. Vynikající byla i černošská zpěvačka, která představovala ve všech ohledech protipól Shauna.

Kapela rozjela svůj osobitý mix taneční hudby, rocku a funky a po několika skladbách už areál pulsoval tanečním rytmem. Střídaly se staré hity jako Hallelujah a další pecky z jejich vrcholného období společně se skladbami z posledního alba. Ačkoliv Shaun působil trochu jako unavený důchodce, tak jeho zpěv byl dobrý a Bez nenechal nikoho na pochybách, kdo je na pódiu největší ruler.

Vystoupení mělo svojí energii, která se ve vlnách přelévala do publika, jež s nadšením přijímalo poselství evangelistů rave culture. Starý známý zvuk Happy Mondays byl zpět včetně oné typické taneční chytlavosti, která většinu posluchačů rychle vtáhla na jejich vlnu. Kapela dokázala udržet napětí po celou dobu koncertu, který explodoval finální dlouhou hypnotickou skladbou. Nadšeně vytleskaný přídavek už spíše působil jako epilog bezvadného večírku.

Kosmické rituály v podzemí – Hawkwind a jejich mýtus

Stálicí britské undergroundové scény jsou takřka nesmrtelní Hawkwind, kteří už od šedesátých let svým posluchačům dávkují svůj charakteristický mix psychedelie, hardrocku a metalu. Sympatická parta stárnoucích mániček se společně s mladšími spoluhráči v České republice objevila poprvé. Přestože u nás patří spíše mezi méně známé kapely, tak v zahraničí je jejich kultovní status více než jistý a podobný jako mají u nás třeba Plastic People (mimochodem členové Hawkwind hovořili o Plasticích s velkým uznáním).

Kapela od konce šedesátých let vydala více než 50 alb (ani samotní hudebníci nebyli na tiskové konferenci schopní říci, kolik jich vlastně bylo) a jejími řadami prošly desítky hudebníků jako třeba bývalý bubeník The Cream Ginger Baker nebo basový kytarista Lemmy Kilmister, který po vyhazovu z kapely kvůli incidentu s drogami založil Motörhead, nicméně s kapelou neustále udržuje přátelské vztahy.

Vliv Hawkwind nejen na hudební scénu, ale kulturu jako takovou je nečekaně rozsáhlý. Navzdory tomu, že se dodnes pohybují mimo mainstreamovou hudební scénu, tak jejich obsese sci-fi, vesmírem a meziplanetárním cestováním nějakým způsobem chytla celou řadu nejrůznějších tvůrců. Např. skladba Masters of Universe se stala inspirací pro komiksy a anime bůhvíco všechno dalšího a hudebníci spolupracovali třeba s NASA na soundtracku ke knize o dobývání vesmíru. Automobilka Mazda zase využila jejich známou skladbu Silver Machine v reklamě na svoje auta.

Počasí na ostravském koncertě bylo k Hawkwind poměrně milosrdné. Ačkoliv dvě hodiny před začátkem koncertu se spustila průtrž mračen, tak popůlnoční koncert nakonec po půlhodinovém zpoždění nakonec začal už jen do doznívajícího deště. Hawkwind spustili svůj syrový psychedelický hardrock, který doprovázely zadní projekce, napůl šedesátá léta, napůl kreslená sekvence Hawkwind v kosmické lodi cestující do vesmíru. Kromě hudebníků se na scéně ještě pohyboval tanečník s tanečnicí, kteří svými kreacemi dávali koncertu punc undergroundu ala Living Theater.

To, co Hawkwind vytvářeli na pódiu, bylo jako kdyby zůstali uvězněni v časové smyčce šedesátých let a bez ohledu na hudební vývoj si pořád hráli svůj space rock. Ačkoliv to celé místy působilo mírně naivisticky, tak nasazení muzikantů bylo více než nakažlivé. Mezi nástroji se objevil také exotický těremin (který také kdysi používali Plastici), který jeden z muzikantů trýznil do nesnesitelných pazvuků. Heavymetalová zvuková stěna však vše vždy spolehlivě spláchla a koncert se valil kupředu v brutálním tempu a rachotu.

Nebylo to vůbec nic nového, ale to nikdo neočekával a zjevně ani nechtěl. Hawkwind jsou ve svém žánru legenda (i když to sami popírají) a kdo by chtěl od legendy, aby bořila hranice svého mýtu. Hawkwind jsou jedním z pilířů psychedelické kultury šedesátých let, přičemž zároveň otevřeli dveře hardrocku a metalu a touto fúzí vytvořili svůj osobitý styl. Ostravský koncert dokázal, že jejich hudba je pořád živá.