Ekolist: Cohousing nabízí přirozeně ekologické bydlení

9. 6. 2011 - Irena Nováková, Ekolist

Vzbudit „ekologickým" názvem dojem, že je nějaká činnost nebo zboží šetrné k přírodě i tělu, je v dnešní době častý trend. Stačí minimum přírodního materiálu nebo možnost recyklace a předpony bio a eko rostou jako houby po dešti. U cohousingu to ale bylo přesně naopak – způsob bydlení založený na dobrých sousedských vztazích na principu trvale udržitelného rozvoje fungoval dřív, než se k němu cohousingové komunity oficiálně přihlásily.

První cohousingy se začaly budovat v 70. letech v Dánsku v reakci na strasti spojené s běžnou formou bydlení, kdy lidem vadila anonymita a těžko dokázali skloubit rodinný život s prací a péčí o domácnost. Vznikl tedy nápad bydlet ve společností lidí, kteří se navzájem znají, mohou si pomáhat a o povinnosti se dělit. Technické provedení, jehož formát kopírují i dnešní cohousingy, funguje tak, že každá domácnost žije ve vlastním plně zařízeném bytě nebo domě a zároveň spoluvlastní společné prostory a vybavení. Ty mohou zahrnovat jídelnu, dětskou hernu, pokoje pro hosty nebo třeba dílnu.

„První komunity nebyly apriori ekologicky zaměřené, ale díky sdílení se vlastně (možná nevědomky) ekologicky chovaly,“ říká architektka Veronika Bešťáková, která provozuje internetové stránky www.starnutivkomunite.cz o senior cohousingu a www.cohousing.cz, na nichž se mimo jiné dočtete o českých cohousingových skupinách a projektech.

Cohousing nelze zaměňovat s konceptem ekovesniček, které jsou na udržitelné bydlení primárně zaměřeny. Ekologie se ale postupem času dostala do hlavní vize většiny cohousingových skupin. „Komunity nově vzniklé cca po roce 2000 už často mají promyšlenou ekologickou strategii. V první řadě tím, že cohousing přirozeně podporuje blízkost lidí, a tedy i blízkost jejich domů. Automaticky ponechává velkou část pozemku nezastavěnou, nejlépe v původním stavu,“ vysvětluje Veronika Bešťáková. K dalším příkladům sdílení patří společný automobil nebo společný rozvoz dětí do škol, který šetří čas i náklady, společné vybavení jako třeba sekačka na trávu nebo další pracovní nástroje a sdílení prostředků, materiálů, energií i práce, kam lze mimo jiné zařadit pěstování vlastní zeleniny nebo připravování společných večeří.

Cohousing lze vytvořit takzvaně „zdola", kdy se skupina lidí domluví na této formě bydlení a následně kontaktuje profesionály, kteří jejich sny technicky zrealizují. Druhou variantou je cohousing vybudovaný developerem. Firma sama zvolí lokalitu, na které navrhne a vybuduje bydlení založené na těchto principech, a poté ho nabídne klientům. Rysy cohousingu lze vypozorovat například u projektu Zahrada společnosti MS development, jehož základem jsou nízkoenergetické byty, které nabízí dostatek soukromí i možnost kontaktů se sousedy prostřednictvím hřišť, altánů či společné klubovny pro zájmovou činnost. Na rozdíl od první varianty se budoucí sousedé neznají a jejich vzájemná pomoc či společné využití služeb se bude řešit trochu technicky. „Komunikace mezi sousedy i s technickou správou bude probíhat prostřednictvím intranetové sítě, přes kterou půjdou zajistit jak služby komerční, tak i nabídka a poptávka mezi samotnými sousedy, kteří různé služby mohou nejen požadovat, ale i nabízet,“ vysvětluje ředitel MS development architekt Michal Šourek.

Vzájemné zajištění služeb podle Šourka šetří peníze i přírodu. „Významným rysem projektu Zahrada je pěší dostupnost velmi širokého sortimentu služeb a také služby, které si sousedé poskytují navzájem. Je evidentní, že takto ‚nablízko‛ a bez administrativní zátěže jsou poskytované služby nejen levnější, ale – například díky sníženým dopravním nárokům – zanechávají i menší ekologickou stopu,“ říká Michal Šourek. K pohodové atmosféře, kterou díky podzemním garážím nenaruší pohled na zaparkovaná auta před domy, přispívají také vodní plochy a rozsáhlá zeleň. Prvky cohousingu vykazuje i developerský projekt alfarezidence společnosti Metrostav Development, který se ale podle Veroniky Běšťákové od konceptu distancuje, aby neodradil klienty.

Družba není povinná

Touha po budování dobrých sousedských vztahů se totiž u států s komunistickou minulostí nedá příliš předpokládat. „Osobně si myslím, že těch uplynulých cca 22 let od listopadového převratu je pořád krátká doba na to, aby byli Češi schopni úplně překonat čtyřicetiletou totalitní minulost. Snad každá rodina přišla o nějaký majetek v rámci násilné kolektivizace a je zcela logické, že se dosud potřebují sytit individualismem,“ říká Veronika Běšťáková. Obavy z toho, že Češi budou mít po dlouholetém nátlaku na společné budování vůči kolektivnímu bydlení averzi, připouští i Michal Šourek. „Máme nejen obavy, ale i praktickou zkušenost. Cohousing se nedá vnucovat - ukazujeme jeho výhody a také dobrovolnost. Bydlení v domě, který je připravený pro cohousing, ještě nikoho nezavazuje k aktivní práci v komunitě,“ dodává architekt.

Nedá se ovšem říct, že by Češi byli ke cohousingu zcela lhostejní. „Už teď se i u nás objevují lidé, a to mladší, střední i starší generace, kterým se princip cohousingu velmi líbí a dovedli by si v takovém společenství představit žít. Musím říct, že to jsou zejména ženy na mateřské dovolené, které skutečně ve svým domovech bydlí a na vlastní kůži zažívají, jak to všechno dnes nešikovně funguje,“ uzavírá Veronika Běšťáková. Při reálných představách lze jen těžko odhadovat, že se u nás cohousing významněji prosadí. To ale platí o cohousingu obecně. I v samotném Dánsku tuto formu bydlení využívá zhruba procento populace, tedy asi 50 000 lidí (podle studie z roku 2007, kterou provedl Matthieu Lietaert z Evropského univerzitního institutu ve Florencii). V každém případě jde ale o zajímavou alternativu, která bere ohled na omezené zdroje naší planety.

DISKUSE - KOMENTÁŘE: