Vítězství nad freony - Kauzy ekologického hnutí III
4. 7. 2003 Martin Ander [Sedmá generace] -
Když se v roce 1969 objevily první hypotézy o poškozování ozonové vrstvy Země lidskou činností, málokdo asi tušil, že svět stojí před dalším globálním ekologickým problémem. Již během první poloviny 70. let však důkazů začalo přibývat. Vše nasvědčovalo tomu, že látky označované jako freony a halony - tedy nízkomolekulární uhlovodíky, v nichž je vodík nahrazen chlorem, fluorem či bromem - opravdu zapříčiňují rozpad ozonu ve stratosféře.
Tyto látky, za normálních podmínek chemicky netečné, netoxické, nehořlavé a snadno zkapalnitelné, byly již od 30. let používány jako médium v chladicích zařízeních, hasicích přístrojích, aerosolových rozprašovačích. Než se během 70. let skutečně prokázalo, že mají schopnost řetězovým způsobem odbourávat stratosférický ozon, zdála se jejich budoucnost hvězdnou. Objevení ozonové díry a s ní spojené první negativní důsledky zvýšeného působení ultrafialového záření typu B, jež by ozon za normálních podmínek pohltil, však vyburcovaly světové veřejné mínění k požadavkům na úplný zákaz jejich výroby.
Již v roce 1978 ukončila na nátlak veřejnosti většina států USA používání tvrdých freonů (freonů s nejničivějšími účinky) k výrobě aerosolových rozprašovačů. V roce 1980 tak učinila i Kanada a o rok později též Norsko. O problém se začaly zajímat také významné světové ekologické organizace Přátelé Země a Greenpeace, které tlačily na urychlené přijetí celosvětových opatření, jež by další výrobu a používání ozon ničících látek zakázaly.
První mezinárodní smlouvy naštěstí přišly vzápětí. Pod patronátem UNEP - programu OSN na ochranu životního prostředí byla v roce 1985 přijata Vídeňská úmluva, která zavazovala účastnické státy přijímat nápravná opatření v této oblasti. Rychle se zvětšující oznová díra a tlak ekologických organizací vyústili v roce 1987 k podepsání jejího prováděcího dokumentu známého pod názvem Montrealský protokol. Ten však obsahoval omezení používání pouze pěti freonů a tří halonů. Dva zpřísňující dodatky - Londýnský z roku 1990 a Kodaňský z roku 1992 - proto na sebe nenechaly dlouho čekat.
Zvláště ten druhý už byl přijímán za situace, kdy výrazné oslabení ozonové vrstvy začalo být pozorováno i nad Evropou. Snad proto již není tak bezzubý jako předchozí ujednání a stanovuje konkrétní data zákazu používání nejtvrdších freonů a halonů. Další využívání tzv. měkkých freonů však pouze reguluje.
Českolovensko zaspalo
Předlistopadová komunistická vláda neviděla v ozonové díře problém a mezinárodní snahy s klidným svědmím ignorovala. K Vídeňské úmluvě a Montrealskému protokolu přistoupilo Československo tedy až v červnu 1990. Ještě v červnu 1992 stačila Pithartova vláda schválit připojení ČR k Londýnskému dodatku, vinou rozpadu Československa a byrokratických průtahů však tento akt nabyl plné účinnosti až v lednu 1994.
Mezitím již v polovině roku 1992 zahájily Děti Země a Hnutí DUHA kampaně za zákaz výroby a používání ozon ničících látek. Kromě osvětové činosti, besed a přednášek začaly shromažovat podpisy pod petici "Za záchranu ozonosféry", pod níž během jediného roku sesbíraly 80 000 podpisů. Stranou pozornosti ekologů nezůstali ani přímí spotřebitelé, kteří byli oslovování skrze plakáty v obchodech apod.
Důležitým prvkem kampaně však byl od počátku také tlak na firmy vyrábějící a používající freony, který se nakonec ukázal v podstatě nejúčinnější metodou ozonové kampaně ekologických hnutí. "Výrobci byli důrazně upozorněni, že je tu významný problém, jehož urychlené řešení požaduje široká veřejnost," vzpomíná na kampaň, kterou tehdy v Hnutí DUHA vedl, Dan Vondrouš, nynější tajemník ministra životního prostředí. Výsledkem jednání s firmami nakonec bylo skutečné omezení výroby freonových sprejů a dobrovolné nahrazení celé řady freonových technologií bezfreonovými.
Velkým mezníkem v kampani za záchranu ozonové vrstvy Země se stalo 18. září 1992. Tehdy se Hnutí DUHA připojilo k prvnímu mezinárodnímu dni akcí, který založil tradici každoročních Mezinárodních ozonových dní. Ten den probíhaly nejen happeningy, demonstrace, přednášky a besedy. Uskutečnila se také symbolická blokáda největšího uživatele freonů v ČR - Colorlaku Uherské Hradiště, a demonstrace před parlamentem. Tam také tehdejší poslanec Tomáš Ježek aktivistům Hnutí DUHA "poradil", aby sami navrhli legislativní řešení.
Boje v parlamentu
A tak během listopadu 1992 připravilo Hnutí DUHA návrh zákona o zákazu výroby, užívání a dovozu látek rozkládajících ozon. Ten pak v březnu 1993 předložila parlamentu skupina poslanců vedená Pavlem Seiferem za Stranu zelených.
Následovalo čtyřměsíční jednání ve výborech. "Vzhledem k tomu, že ten zákon zpočátku nikdo nebral vážně, a to včetně MŽP, procházel parlamentem poměrně hladce," připomíná Dan Vondrouš. Výsledkem byl přijatelný kompromis. Zákaz dovozu freonů měl platit od 1. ledna 1994, zákaz výroby pak od 1. dubna téhož roku. Servis freonových zařízení měl být zajištěn systémem sběru a recyklace. Poslanci výboru, jež měli v kompetenci životní prostředí, návrh zákona jednomyslně doporučili sněmovně ke schválení.
Jenže Klausova vláda si postavila hlavu a zákon předkládaný vesměs opozičními poslanci odmítla. Aby měl zákon vůbec šanci projít, byl ve spěchu těsně před závěrečným třetím čtením přepracován ministrem životního prostředí Bendou a jeho náměstkem Gandalovičem. Výsledkem bylo přistoupení na požadavky freonové lobby. Z celkového počtu 54 látek byla nakonec zakázána výroba, dovoz a používání pouze tří halonů k 1.4.1994 a 17 dalších látek k 1.1.1996. Zbývajících 34 látek bylo ze zákona jednoduše bez náhrady vypuštěno. Schválený zákon číslo 211/1993 Sb. tak neodpovídal ani požadavkům dodatků Montrealského protokolu, a ČR tak nemohla k těmto důležitým dohodám přistoupit. "Tím závěrečným tahem v parlamentu nám tehdy Benda trošku vypálil rybník, protože poslanci byli díky naší kampani naladěni tak, že chtěli schválit cokoliv, co se bude týkat ozonu, ve finále jim však byl předložen návrh, ve kterém zásadní věci chyběly," dodává Dan Vondrouš.
Hnutí DUHA a Děti Země zareagovaly ihned vypracováním další petice "Za záchranu ozonosféry II", kterou do května 1994 podepsalo 55 000 občanů. Ve spolupráci se Společností pro trvale udržitelný život zformovalo Hnutí DUHA pracovní skupinu pro ochranu ozonosféry, ve které se sešli jak odborníci různých profesí, tak ekologičtí aktivisté. Společně pak na podzim 1993 a poté i na jaře 1994 připomínkovali novelu zákona 211/1993 Sb., kterou MŽP začalo zpracovávat hned několik týdnů po jeho schválení. Novela se však ukázala natolik komplexní, že práce vyústila v přípravu úplně nového zákona, který měl zajistit možnost přistoupení ČR k Londýnskému a Kodaňskému dodatku Montrealského protokolu. Na žádost legislativní rady vlády musel být zákon složitě doplňován o aktuální směrnice zemí ES, takže jej vláda dostal na stůl až v lednu 1995. Parlamentem pak prošel pod číslem 86/1995 Sb. až 20. dubna 1995. "Podstatné omezení používání freonů na našem území v té době však již bylo výsledkem dobrovolného ústupu řady firem od freonových technologií," hodnotí význam přijatého zákona Dan Vondrouš. Přesto lze schválení ozonového zákona považovat za jednoznačné vítězství občanů a ekologických iniciativ, neboť bez veřejného tlaku by k odmítnutí freonů nedošlo.
Na výsledky si ještě rok počkáme
A jaká je současná praxe využívání freonů u nás? Všechny normy týkající se freonů jsou v současnosti promítnuty v zákoně o ochraně ovzduší, který právní normy z poloviny 90. let v podstatě překryl. Freony se však v ČR už prakticky nepoužívají s výjimkou několika málo případů ve zdravotnictví, na které pamatovaly již první právní úpravy. Tyto případy jsou navíc zákonem silně regulovány, je třeba každý rok obnovovat povolení.
Z hlediska mezinárodního byly problémy s vývozem některých technologií do třetích zemí, stejně tak jako se například v Rusku či Indii dodnes používají zastaralé typy ledniček, z nichž se freony uvolňují. Není uspokojivě vyřešen ani ústup od používání metylbromidu (měkký freon) v zemědělství. Problémy tedy trvají. Přesto Kodaňský dodatek o měkkých freonech byl vlastně dosud posledním zpřísňujícím opatřením.
Aktuální informace o stavu ozonové vrstvy však jistě budou v brzku k dispozici i nám. Česká republika totiž požádala o uspořádání dalšího zasedání Montrealského protokolu. "Mělo by se konat tuším příští rok v Praze," říká Ambrozkův tajemník Dan Vondrouš.
"Kampaň za záchranu ozonosféry přišla v pravou chvíli," hodnotí její význam Vondrouš. "S nástupem Klausovy vlády upadlo ekologické hnutí do pocitu beznaděje, neboť temelínská kampaň se zdála být nevyhratelná a ekologických úspěchů bylo jen velmi málo. Prosazené razantní opatření bylo jedním z velkých a veřejností dobře přijímaných úspěchů."
Ozonová kampaň přinesla ekologickému hnutí jedno významné poučení - změnu je třeba prosazovat souběžně pomocí několika strategií. Vsadíme-li pouze na snahu změnit zákon, riskujeme, že v případě neúspěchu přijde obrovská energie do práce vložená úplně vniveč. Ústup od freonů byl do značné míry právě důsledkem veřejného tlaku na průmyslové firmy.
Článek vyšel v časopise Sedmá generace 3/2003.
Martin Ander
|