EU zakazuje diskriminaci: Konec znevýhodňování zdravotně postižených konečně na obzoru?
29. 8. 2003
JUDr. Jan Hutař [Můžeš] -
Dlouhá léta usilovaly organizace osob se zdravotním postižením o zakotvení zákazu diskriminace z tohoto důvodu do našeho právního řádu. V souvislosti se vstupem do Evropské unie vyvstala nutnost zakotvení zákazu diskriminace. Ten na evropské úrovni obsahují směrnice EU – č. 43/2000/ES, kterou se zavádí zásada rovného zacházení, směrnice č. 2002/73/ES, kterou se mění směrnice č. 76/207/EHS o zavedení rovného zacházení pro muže a ženy, a konečně směrnice č. 78/2000/ES, kterou se stanoví obecný rámec pro rovné zacházení, zaměstnání a povolání, stanoví obecný rámec pro boj s diskriminací na základě náboženského vyznání či víry, zdravotního postižení, věku nebo sexuální orientace.
Na základě těchto mezinárodních dokumentů zahájila Rada vlády pro lidská práva práce na přípravě zákona o zajištění rovného zacházení a ochraně před diskriminací. Od poloviny loňského roku se do přípravy zákona aktivně zapojila i Národní rada zdravotně postižených ČR (NRZP). Návrh věcného záměru zákona prošel dvojím připomínkovým řízením. Od samého začátku prací na zákoně dochází ke střetu dvou základních přístupů k tomu, jak řešit otázku ochrany před diskriminací.
První koncepce, kterou zastává rada vlády i NRZP, vychází z toho, že přestože ochrana před diskriminací zahrnuje velký počet oblastí od vzdělání přes zaměstnání, zdravotnictví, služeb nejrůznějšího druhu až po systémy sociálního zabezpečení, je možné a vhodné provést úpravu jedním zákonem, který by definoval pojem a formy diskriminace, jednání, která nejsou považována za diskriminační, a některé další otázky. Většina rezortních ministerstev se kloní spíše k názoru, že antidiskriminační ustanovení v rozsahu stanoveném směrnicemi EU by měla být zapracována do jednotlivých předpisů. To by ovšem znamenalo provést novelizaci zhruba stovky zákonů.
Podle věcného záměru má připravovaný zákon upravit právo na rovné zacházení a ochranu před diskriminací ve věcech
a) pracovních včetně odměňování,
b) práva na zaměstnání,
c) přístupu k povolání, podnikání a jiné samostatné výdělečné činnosti,
d) členství a činnosti v profesních komorách a výhod, které tyto organizace svým členům poskytují,
e) členství a účasti v odborových organizacích nebo organizacích zaměstnavatelů,
f) sociálního zabezpečení a sociálních výhod,
g) zdravotní péče,
h) vzdělání,
i) přístupu ke zboží a službám, které jsou k dispozici veřejnosti, včetně bydlení.
Zákon má rovněž stanovit, v kterých případech se rozdílné zacházení za diskriminaci nepovažuje. Z hlediska osob se zdravotním postižením je velmi významná skutečnost, že zákon obsahuje samostatnou definici nepřímé diskriminace z důvodů zdravotního postižení. Spočívá v odmítnutí nebo opominutí přijmout opatření, která jsou v konkrétním případě nezbytná, aby osoba se zdravotním postižením měla přístup ke službám a dalším oblastem, ledaže by přijetí takového opatření představovalo pro povinný subjekt nepřiměřené zatížení. Při rozhodování o tom, zda v daném případě představuje opatření nepřiměřené zatížení, se vychází z míry užitku pro zdravotně postiženou osobu, finanční únosnost opatření pro povinnou osobu, dostupnost finanční a jiné pomoci k realizaci opatření a způsobilost náhradních opatření uspokojit potřeby osoby zdravotně postižené.
Za neobyčejně důležité považuji ustanovení o tom, že opatření nelze považovat za nepřiměřené v případech, kdy to ukládá zvláštní právní předpis, anebo jeho náklady lze uhradit z veřejných rozpočtů. V rámci vymezení situací, kdy se rozdílné zacházení nepovažuje za diskriminaci, jsou uváděny například náboženství, ochrana veřejné bezpečnosti a pořádku, ochrana dětí, opatření přijímaná za účelem ochrany žen, pokud se týká těhotenství a mateřského poslání. Upravena jsou rovněž pozitivní opatření, jejichž cílem je předcházení nebo vyrovnání nevýhod. Tato opatření mohou být přijímána ve věcech přístupu k zaměstnání či povolání, poskytování odborného vzdělání a dále odstranění překážek v oblasti zdravotnictví, služeb k dispozici veřejnosti apod.
V souvislosti s oprávněním osob postižených diskriminací nelze nezmínit právo domáhat se upuštění od diskriminace, odstranění následků diskriminačního zásahu, náhradu škody způsobenou tímto zásahem, případně přiměřeného zadostiučinění. Zákon připouští i náhradu nemajetkové újmy v penězích. Vzhledem k tomu, že na základě připomínek rezortních ministerstev byla vypuštěna část, která blíže specifikovala diskriminační formy jednání v jednotlivých oblastech, což podle mého názoru značně oslabuje efektivitu zákona, nelze vyloučit, že se Národní rada zdravotně postižených ČR pokusí v budoucnosti zpracovat speciální zákon chránící osoby se zdravotním postižením.
JUDr. Jan Hutař
|
vytisknout