Romská ghetta: kudy z nich ven?

Zatímco stát tvrdí, že chce Romy integrovat, obce se jich snaží zbavovat. Jejich odsouváním samosprávy řeší nesoulad mezi dvěma světy: úspěšnou společností, která ekonomicky roste a klade větší důraz na vzdělání, a lidmi, odkázanými na dávky. Vznikají ghetta, kterých je stále víc a jsou větší. S tím ale roste i jejich gravitační síla a ghetta do sebe nasávají lidi z okolí. Do takovýchto vyloučených lokalit se rodí generace Romů, kteří znají jen život z dávek. Jejich rodiče nikdy nepracovali a děti kopírují osud svých rodičů. Stejně jako oni v dospělosti končívají s nízkou kvalifikací bez práce a jsou závislí na dávkách.

Tento neutěšený obraz vyplynul z analýzy vyloučených romských komunit, kterou pro ministerstvo práce a sociálních věcí vypracovala společnost GAC. Podle Čestmíra Sajdy z ministerstva práce a sociálních věcí důkladné poznání problému umožní hledat cesty k jeho řešení, a to i za pomoci evropských peněz: "My jsme si nechali udělat tento výzkum proto, abychom jednak poznali tu situaci, která je v těch romských vyloučených lokalitách, abychom věděli, jak vznikají, proč vznikají, kde vznikají, co se v nich děje, a zároveň abychom také zjistili, jaká je schopnost a možnost čerpat prostředky z Evropského sociálního fondu na zmírnění následků těch vyloučených skupin."

Že se problémem začal stát hlouběji zabývat právě s dostupností evropských prostředků, potvrzuje také Ivan Gabal, zakladatel společnosti GAC, která analýzu vypracovala. "Já si myslím, že on začal ve chvíli, kdy začaly být dostupné evropské zdroje, a to nejen pro tenhle proces, ale i pro potencionální řešení té situace. To znamená existoval jasný finanční motiv a důvod k efektivnějšímu využití strukturální pomoci i na řešení problémů sociálního vyloučení."

Důležité je podle Gabala poznání, že problémy v ghettech nejsou pouze záležitostí jejich obyvatel, ale dříve nebo později dopadnou i na jejich okolí. I když situace není v tuto chvíli nijak vyhrocená. "Já si myslím, že my nejsme ve fázi, kdy by začaly sociální nepokoje. My jsme ale ve fázi, kdy některé ty enklávy sociálního vyloučení už jsou tak velké a generují tolik problémů do svého okolí, že je potřeba tu situaci začít měnit."

O řešení by ale šlo na úrovni obcí, a stát by poskytl jen jakýsi servis, říká ředitel odboru sociálních služeb Ministerstva práce a sociálních věcí Martin Žárský: "Tady nejde o zapojování resortů jako takových, to znamená úřadů a úředníků, ale o propojení politik, které ty resorty reprezentují. A je potřeba propojit strategie školské, strategie zaměstnanosti, bezpečnostní strategie a strategie sociální ochrany. Ale na těch obcích se to neodehrává podle jednotlivých ministerstev, ale odehrává se to jako běžný život obce, kde se všechny ty strategie promítají. A my chceme nabídnout to, že přijdeme s know-how, které dokáže na obci ty strategie propojit, ukáže kolik to stojí, kdo v tom musí být zainteresován, jaké organizace jsou schopny to provádět, jaké k tomu potřebují finanční a personální náležitosti, a byla by to vždy jakoby na míru šitá nabídka pro danou konkrétní lokalitu."

Na otázku, zda chybí politická vůle řešit problémy sociálně vyloučených lokalit na úrovni obcí, Žárský odpověděl krátkou analýzou: "Tak na té obecní úrovni pracují samozřejmě zastupitelé obcí s tím mandátem, který mají od svých voličů. A ať už je to jak chce, tak lidé romského etnika žijící v obcích jsou v 99,9 procentech případů vždy v menšině. A volební programy, které jsou realizovány zastupiteli, se samozřejmě opírají o ten mandát většiny, který dostali od majoritní společnosti."

Problém ale nemusí být pouze ve vůli, někdy je to také otázka možností, které ta či ona obec má, zdůrazňuje vedoucí projektu ze společnosti GAC Eva Holečková: "Podél té severní hranice ty lokality jsou větší, žije v nich více obyvatel. Ale na druhou stranu obvykle se nachází ve větších městech, kde je alespoň nějaká infrastruktura pro řešení. Kdežto když si představíte malou jihočeskou nebo jihomoravskou obec, která nemá vůbec žádné prostředky, nemá zkušenosti co s tím, nemá neziskovku, se kterou by mohla spolupracovat, tak ten problém je možná mnohem horší."

Rada vlády pro záležitosti romské komunity, která se k analýze GAC mimořádně sešla začátkem tohoto týdne, se ale přece jen přiklonila k tomu, že kromě poradenské pomoci obcím by stát měl zasahovat přímo. Mezi apely, které přednesla členka rady Jana Horváthová, se například vyskytly tyto požadavky: "...změnu zákona, která uloží, podobně jak je tomu u zdravotně postižených, povinnost zaměstnavatelů, zaměstnávajících více jak 25 osob, zaměstnat dlouhodobě nezaměstnaného Roma. Apelujeme také, aby součástí smlouvy o poskytnutí investičních pobídek byl požadavek na zaměstnání dlouhodobě nezaměstnaných Romů."

Jaká je naděje na úspěch tohoto provolání u pravicové vlády, která propaguje myšlenku, že pomoci si mají lidé zejména sami? Jana Horváthová nejprve řekla, že je optimistka. Na opakovanou otázku ale připustila, že nesdílí názor, že všichni lidé jsou schopni si sami pomoci: "Já osobně teda musím říct, že to je názor nepoučený. Tato analýza jasně potvrzuje, že tomu tak není a pokud budeme setrvávat na těchto názorech, tak skutečná integrace Romů bude nám stále unikat." O něco přesvědčivějším optimistou se ukázal být další člen rady, Jozef Baláž: "Já si myslím, že je mýtus, že pravicová vláda nedokáže dělat sociální práci." On sám má dost důvodů k sebedůvěře a optimismu. Dělá sociální práci v Bruntále, kde se mu daří školit a zaměstnávat Romy. I když je jasné, že ne všechny.