Chceme je?

9.2.2004
[BBC]
Autor: Marek Šálek

Za kolik budou pleny? Zlevní telefon, zato ta voda! A jak podraží guláš v hospodě Na růžku? Z debat o čerstvě ohlášené daňové reformě se nám zavírají peněženky hrůzou v kapse, vzduchem létají miliardy korun ze státního rozpočtu. Zorientovat se v nových tarifech, příspěvcích a odečitatelných položkách je bez mnohahodinového studia téměř vyloučené.

Nemá cenu se proto divit, že k nám v tom fiskálním shonu nepronikla jiná zajímavá novinka ze světa daní. Přesto stojí za to ji připomenout.

Na svou cestu k veřejnosti je již několik měsíců připraven návrh zákona o daňových asignacích. O čem že? Zjednodušeně řečeno, představují asignace možnost rozhodnout se, komu upíšeme část, v tomto případě jedno procento svých daní.

To zní pochopitelně lákavě. Znamená to snad, že můžeme část povinného odvodu peněz poslat na konto sami sobě? Svému oblíbenému kuželkářskému klubu? Al-Káidě, KSČM? Tak jednoduché to není.

Aktuální návrh počítá s tím, že bychom mohli procento daní poukázat ve prospěch vybrané, veřejně prospěšné neziskové organizace. Nadaci zaměřené na pomoc postiženým. Ekologickým radikálům. Klubu mladých křesťanů. Na účet linky důvěry. Občanskému sdružení, které chce opravit a oživit tvrz v sousedství. Tuzemské pobočce mezinárodní humanitární organizace.

Příznivci asignací v Česku si od navrhované změny slibují hlavně prohloubení vztahu mezi neziskovými organizacemi a veřejností. To není špatný nápad. Takzvané neziskovky se totiž ocitají na konci své dosavadní existence.

Většina z nich od roku 1990 žila z peněz zahraničních fondů, které nyní stěhují své měšce do prokazatelně chudších oblastí světa. Pro tuzemské organizace to znamená nutnost ucházet se mnohem víc než dosud o přízeň domácího obecenstva.

Daňové asignace by mohly být zajímavým indikátorem, jak se jim to daří. Chcete nás? ptaly by se nás nově české neziskovky ve snaze dokázat nám svou profesionalitu a úspěšnost, vzbudit naše sympatie. Asignace by nám daly šanci jasně jim odpovědět.

Ekonomové mají k návrhu výhrady. Asignace prý popírají základní princip daně, který spočívá v kolektivním rozhodování o jejich využití. Narušují takzvanou horizontální spravedlnost, neboť asignující občan ochuzuje veřejnou pokladnu, na což doplácí kupříkladu jeho soused.

Ten sice žádný zmíněný spolek nezná a vůbec ho to netrápí, na úhradu veřejných statků však přispívá neztečenou měrou. Klíčová pak zřejmě bude odpověď na otázku, zda výběr asignovaných peněz a jejich zúřadování nespolyká víc peněz, než kolik se jich nakonec vybere.

To by bylo fiasko s jediným efektem: společnost by rychleji pochopila, že s mnoha neziskovými organizacemi je to nahnuté a záleží i na nás, zda jim dáme šanci přežít. Zda je vůbec potřebujeme a jestliže ano, kterým z nich dáme přednost.

Čtrnáct let relativně normálních poměrů nepřineslo neziskovkám žádné štěstí. Podniky si pletou mecenášství se sponzorstvím, raději přispějí na fotbal či rockový festival než třeba na snahu místních nadšenců vytvořit ze skládky místo k odpočinku.

Radnice zase vyžadují poslušnost, kontroverznější projekt se grantu z obecní pokladny dočká málokdy. Pokus prosadit v parlamentu daňové asignace lze tudíž vnímat i jako akt zoufalství, kterými si neziskové organizace chtějí vymodlit přízeň nás ostatních.

DISKUSE - KOMENTÁŘE: