Škola by měla nabízet alternativní vzory
16.5.2006
[Žába na prameni]
Už zahřívací rozcvička, při níž se účastnice a účastníci semináře i tým Žáby na prameni vzájemně představili, měla genderový podtext. „Jsem profesionální feminista“, „jsem profesionální feministka a profesionální lesba“, zaznívalo z týmu lektorek a lektorů. „Já jsem mateřská,“ představila se účastnice na mateřské dovolené. „Jsem plná očekávání“, „jsem průzkumník“, „těším se, co se tu dozvím“, „jsem ráda, že se zase po čase budu něco učit“, představovali se vyučující v příjemné atmosféře a často za pobaveného smíchu ostatních.
Nevymlouvejme se na rodinuLektorka Lucie Jarkovská v úvodu své přednášky o rovných příležitostech ve školství rozpoutala diskusi nad fotografií školní třídy. Na fotce, pravděpodobně z britského prostředí, stojí chlapci v řadě nad klečícími dívkami. „Já to interpretuju tak, že kluci jsou nadřazení, holky podřazené, to je to, co mi ta fotka říká,“ ozvala se první vyučující a další okamžitě reagovali: „Podle mě to je tak, že to hezký je vpředu a vzadu jsou kluci, kteří dívky chrání - mně se to líbí.“ „Co kdyby ale klečeli kluci? To by bylo asi divné, co? Nejsme na takový pohled zvyklí,“ přidala se další vyučující a jeden z učitelů ironicky poznamenal: „Ta fotka prostě říká, že to fotil chlap nad čtyřicet.“
Všichni se zasmáli a jedna vyučující navrhla: „Podle mě bychom se měli zamyslet nad tím, proč ty děti nejsou promíchané.“ Podle jedné z vyučujících je běžnou praxí, že když se třídy fotografují, kluci si automaticky stoupají dozadu. Tím se otevřelo téma, jakým způsobem děti samy pracují s genderovými rolemi a jak je prosazují třeba i navzdory snahám vyučujících o rovné příležitosti ve třídách.
„Moje zkušenost je taková, že si děti samy v kolektivu vytváří své dynamiky, které jsou často genderově stereotypní. Není to vlastně připomínka pro ženy do vlastních řad?,“ reagovala jedna z vyučujících během diskuse o mužských a ženských rolích a jejich upevňování rodinou a institucemi. „Není to tak, že my ty kluky od malička rozmazlujeme, že nemusejí dělat tolik domácích prací jako holky?“
Jedna z kolegyň se k ní přidala: „Jistě, genderově stereotypní role souvisí hlavně s výchovou dětí v rodinách. Je nutné vést je odmalička k tomu, že všichni dělají v domácnosti všechno, že i kluci myjí nádobí. My jako vyučující můžeme na děti působit, ale ony se vychovávají především v rodinách. Tam přejímají vzory.“ „Nevymlouvejme se na rodinu,“ oponovala jí další účastnice semináře.
„Rodina je určitě důležitá, ale od pěti nebo šesti let tráví dítě spoustu času ve škole. A kde jinde má získat alternativní vzory, když to třeba v rodině je nastavené výrazně tradičně?“ „Samozřejmě, a navíc děti můžou ovlivňovat i své rodiče...to znamená, že skrze děti může škola působit i na rodinu a tím šířeji na celou společnost,“ zakončila diskusi jedna z vyučujících.
Tématem odpoledních workshopů tvořivé dramatiky a práce s digitálními technologiemi bylo pojetí mužského a ženského prostoru. Účastnice a účastníci tvořivých dílen se měli zamyslet nad tím, zda a jakým způsobem jsou tyto prostory strukturované podle obecných společenských vzorců - jinými slovy, jestli platí, že ženský stůl vypadá jinak než mužský, že ženy mají sklon oblíbit si jiný typ míst než muži a zda vůbec je možné uvažovat o místech, prostředích a prostorech z hlediska „typické femininity“ a „typické maskulinity“.
Hlavním cílem těchto aktivit bylo otevírat vyučující genderové citlivosti, ale některým posloužily i jako úvod k práci s digitálním fotoaparátem a k počítačovému zpracování fotografií. Při tvořivé dramatice lektorky Ireny Holemé se zase účastnice a účastníci díky některým technikám zbavili ostychu a otevřeli se vzájemné spolupráci a komunikaci. V dramatizacích takových projevů a situací, které mají být „typické“ pro muže či ženy, většina účastnic a účastníků zobrazovala činnosti jako porod, kojení, holení tváře - tedy situace založené čistě na biologicky odlišných charakteristikách.
Ty společensky dané (např. situace, kdy muž usíná u televize, nebo kdy žena sedí způsobně s nohama u sebe) se objevovaly jen zřídka. „To je zvláštní...zdá se, že je pro nás v dnešní době už těžké najít něco, čím by muži a ženy byli výrazně odlišní, pokud nejde přímo o biologicky daný rozdíl,“ shrnuli účastníci a účastnice v jedné tvůrčí skupině dojem z workshopu tvořivé dramatiky.
Žena, která volně dýcháTaké v dílně s digitálními fotografiemi se ukázalo, že řada účastnic a účastníků dokáže překračovat genderové stereotypy a pracovat se zadáním kreativně a otevřeně. Lektorka Iva Baslarová vždy definovala, že má skupina vyučujících naaranžovat stůl např. pro třicetidvouletou ženu v domácnosti, matku dvou dětí, nebo pro třicetišestiletého svobodného podnikatele, a následně tento „pracovní stůl“ vyfotografovat.
Navzdory našemu očekávání, že bude převažovat tendence zařizovat ženské stoly jako upravené, úhledné, čisté, a mužské naopak jako chaotické, neuklizené a přeplněné, pracovali účastníci a účastnice workshopu s prostorem mnohem tvořivěji. Žena v domácnosti, matka dvou dětí, měla stůl přeplněný věcmi a rozhodně by se o něm nedalo říct, že je úhledný.
„Vycházely jsme při tom chaosu z vlastní zkušenosti,“ vysvětlovala ostatním jedna z autorek zátiší. „Na tomhle stole se prolíná ženskost, praktičnost, děti, její zájmy...je to stůl restů a práce, která čeká, až bude udělaná, jedno přebíjí druhé. Chtěly jsme ukázat, že ani pro ženu není vždycky důležité mít všechno srovnané.“ „Takhle zhruba vypadá stůl mého šestnáctiletého syna,“ zapojila se do diskuse účastnice z jiné skupiny a poukázala tak na nepodloženost zažitých stereotypů. „Mě spíš zaráží ten hrnek. Myslíte si, že by ženská měla na stole tak špinavý hrnek?!,“ ozvala se vyučující z jiné skupiny. „Ten by se hodil spíš nám pro workoholika, nemůžeme si ho půjčit? Dali bychom vám úplně krásně čistej!“
Jedním z mála stereotypů se stala umořená květina s opadanými listy, která se objevila na obou stolech určených mužům. Ve svém prostoru ji měl podnikatel i workoholik. Některé účastnice ale protestovaly: „Já bych workoholikovi nedávala vůbec žádnou kytku, ani mrtvou!“ Skupina tvůrkyň a tvůrců se ale ubránila: „My jsme chtěli workoholika s lidskou tváří, jako že se snaží.“ Jedním ze zadání bylo vytvořit stůl jako ilustraci k feministickému eseji Virginie Woolf Vlastní pokoj, jehož tématem je mimo jiné i to, že každá žena má mít svůj pracovní stůl.
Autorky svůj výtvor komentovaly takto: „Je to sice pracovní stůl, ale ona potřebuje i zeleň, přírodu - proto je tam květina, i když taková nenáročná, a kámen. Ten stůl jsme pojali jako prostor ztělesňující svobodu, ženskost, je tam i nějaká ta sladkost a alkohol, aby bylo jasné, že naší ženě nic není cizí. Chtěly jsme, aby to žilo a dýchalo - ona nemá zábrany, volně dýchá, je žena a cítí se dobře.“
Nejen ze závěrečné diskuse o dojmech a pocitech ze semináře vyplynulo, že se skupina účastnic a účastníků semináře rychle sžila a že pro většinu z nich byl pozitivní zkušeností. Tým Žáby na prameni překvapila poměrně vysoká genderová citlivost řady vyučujících, kteří na konci dne žádali o více teoretických informací, zvýšení tempa či zrušení přestávek.
Zapojenost zúčastněných byla opravdu patrná při každé přestávce, kdy pokračovali v genderových diskusích na chodbách nebo při obědě či občerstvení. Jedna z účastnic jako by promluvila Žábě na prameni z duše: „Pro mě je největší otázkou, jak zapojit absolutně pasivní kolegy a kolegyně, kteří se nechtějí vzdělávat vůbec v ničem, natož v genderu. Přitom tohle vzdělávání je moc důležité, protože mění náš pohled na to, jak máme a chceme vychovávat děti...a jejich prostřednictvím přece ovlivňujeme budoucnost.“