Discobolos nemusí být antický svalovec a nemusí to být muž
28. 5. 2003 - PRAHA [Můžeš]
Atletka Eva Berná se narodila před šestnácti lety v tandemu s bráškou. Dvojčata byla nevšedně velká, děti vážily každé přes tři kila a byla zdravá. V devíti měsících ale Evička onemocněla virovým zánětem mozkových blan a přitom ochrnula na pravou půli těla. S Eviným postižením začala bojovat celá rodina, nejvíc matka.
Zůstala doma, a několik hodin denně, po celé Evino dětství a dospívání s dcerkou cvičila. Pomáhalo takzvané reflexní cvičení, Vojtova metoda. „Cvičily jsme denně od devíti měsíců po celý předškolní věk, jezdili jsme na rehabilitaci do Prahy. Cvičení Evu postavilo na nohy, ale byla to dřina,“ říká její maminka. „Dokud byla mimino, neměla z toho rozum a snažila se z cviků vykroutit, litovala jsem, že nemám čtyři ruce. Jezdila jsem s ní pak ještě do Bydžova na magnetoterapii, Eva už jako dítě navštěvovala rehabilitační lázně...“
Dostala se do takové kondice, že do školy nastupovala zároveň s bráškou. Ten jí také pomáhal ve všem, na co nestačila. Například jí zavazoval šněrovadla, pravá ruka Evu totiž moc neposlouchá, ale především od něj dostával nakládačku agresivní spolužák, který se k sestře špatně choval.
Dnes je Eva závodní atletka, vrhá nejen diskem, ale i koulí, oštěpem... Na otázku, čí to byl nápad, aby začala sportovat, odpovídá: „Bylo mi osm let, když jsem pobývala v rehabilitačních lázních Železnice u Jičína. Měla jsem tam kamarádky, které vrhaly koulí, oštěpem a diskem. Začala jsem s tím tedy také.“ Eva zvládla jízdu na kole a lyžuje. Dnes jí prý v lyžování nikdo z rodiny nestačí.
Každý nový úkon jí trvá sice trochu déle a stojí jí to víc vůle, ale naučila se vždy, co potřebovala a chtěla, přestože má pravou ruku a nohu oslabenou a méně funkční. Snad proto je levačka. Těžko říci jestli od narození nebo jestli se takto mozek přestavěl, když byla pravá strana těla ochrnutá. Dnes chodí do prvního ročníku Středního odborného učiliště v Městci Králové a učí se cukrářkou. Když si volila obor, rodiče především chtěli, aby mohla chodit do školy doma v Městci Králové a nemusela nikam dojíždět. S úsměvem říká, že roli sehrálo i to, že má ráda sladkosti. Ale je svá. „Loni chodila do tanečních, a kvůli závěrečnému věnečku si nechala ujít mistrovství světa v Anglii,“ říká maminka, „ale já ji chápu…“
Závody v zemi klokanů
Evu trénoval nejdříve otec, pod jeho vedením vyhrála v roce 2000 mistrovství republiky ve vrhu koulí. Profesionálního trenéra dostala, když měla jet v tomtéž roce do Austrálie, do Sydney na paralympiádu. Bylo jí 14 let. Nominovali ji dodatečně, ještě na jaře rodině sdělili, že je sice ve své kategorii dobrá, ale má smůlu, že je mladá. V červenci ale najednou z paralympijského výboru zavolali, že ji potřebují jako náhradnici. Bylo kolem toho rušno, neměla ještě vlastní pas. Mezitím bylo rozhodnuto, že nebude jen náhradnice. Tak se stalo, že čtrnáctiletá závodila v Austrálii za ženy. Co s sebou taková olympiáda nese? „Především intenzivní trénink. Také přechod na další nářadí, protože do té doby jsem jen vrhala koulí, ale byla jsem požádána, abych v Sydney závodila i s oštěpem a diskem. Takže se honem kupovalo náčiní a sháněl trenér, musela jsem se naučit další techniku,“ říká Eva.
A jak se dá v malém Městci Králové sehnat rychle trenér? „Našla jsem ho přes Romana Musila. To je náš nejlepší paralympionik. Doporučil mi v Nymburku Luboše Nováčka. Austrálií to neskončilo, jezdím za ním trénovat každý pátek a neděli.“
Není v tom sama, devatenáctiletá sestra Jana také hází koulí, diskem a oštěpem, a to za Nymburk. Má z krajských přeborů zlatou a bronzovou medaili, na mistrovství republiky obsadila loni šesté místo v kouli. Občas Evu trénuje. Dvojče Petr se pustil do házení také, všechny najednou otec dvakrát týdně vozí do Nymburka.
Letos 16. července se Eva zúčastnila mistrovství světa ve Francii. V hodu koulí už překonala své australské výkony, hodila 9,08 m. „Jsi, Evo, díky tomu, že sportuješ fyzicky zdatnější než mnozí tví vrstevníci,“ ptám se: „No, to nevím,“ chvíli přemýšlí, ale pak řekne: „Trošku líp na tom asi s kondicí jsem.“
Eva má mezi handicapovanými sportovci nejlepší přátele. Jsou to lidé, jejichž vůle je silnější než vůle většiny vrstevníků, a jejich chuť do života vyrůstá z bojů o místo ve světě. Prastará výzva odvážných a silných by mohla znít: všemu navzdory. Usměvavá mladá atletka patří k bojovníkům. Za zády má aktivní a chápající rodinu, a před sebou nadějnou budoucnost.
Věra Nosková