Byl jsem předskokan...

5. 9. 2003 - PRAHA [Můžeš]

... říká o sobě a svých životních aktivitách Pavel Misík, někdejší zkušební jezdec pražské Jawy. V roce 1962 praskl za jízdy rám jeho motorky, Pavel vylétl ze sedla a stroj mu na zemi přistál na zádech. Nevydržela to páteř, jezdec přežil.

Nevybral sis zrovna bezpečné povolání!
Já jsem se v Jawě vyučil a v Libni, kde se tehdy montovaly motorky půllitry, jsem se dostal k mechanikovi mistra Evropy v motokrosu Jaroslava Čížka a začal jezdit motokros. Pak jsem si myslel, že moře je po kolena a...

Kdy jsi začal uvažovat o budoucnosti vozíčkáře?
Tenkrát se pacientům pravda moc neříkala. Když jsem se trošku zmátořil, říkali mi doma: Musíš něco dělat, něco vystudovat! Tak jsem začal v pětašedesátém chodit na strojní průmyslovku a po maturitě se šel k bývalému zaměstnavateli zeptat, jestli by mě nevzali do práce. A od roku 1971 do roku 2000 jsem tam byl zaměstnaný.

Z podniku sami s nabídkou nepřišli?
Oni nevěděli, jestli budu moci dělat, jestli chci něco dělat. Naštěstí byly v objektu velké výtahy pro motorky, takže na pracoviště, do oddělení vývoje pro sériové i závodní motocykly, jsem se dostal bez problémů.

Co pro tebe zájem firmy znamenal?
Nejdřív obyčejný strach. Jak se tam dostanu?! Jak obstojím?! Byl bych radši dělal v některém oddělení zkušebního technika, ale moje uplatnění limitoval vozík. U konstrukčního prkna to bylo přece jen jednodušší.

Jak tě na pracovišti přijali?
Nejdřív kolem mě lítali, všechno mi nosili, podávali. Tak jsem jim řekl: „Pánové, když budu něco potřebovat, ozvu se.“

Sebevědomí ti tedy nechybělo.
Ne tak docela. Než jsem nastoupil, svěřil jsem se tátovi: Víš, ten vozík... Nebude někomu vadit? A otec mi řekl: „Vsaď se se mnou, že až budete prvně něco slavit, chlapi tě z něj sundají a budou zkoušet na něm jezdit.“ A právě takhle to dopadlo.

Znamenala pro tebe práce spíš psychologickou berličku, nebo jsi dělat opravdu chtěl?
Chtěl, i když jsem se nenudil. Asi v jedenasedmdesátém roce začínala parta kolem ředitele rehabilitačního ústavu v Chuchelné doktora Knapka se sportem postižených. Byli jsme třikrát na atletických závodech ve Vídni, dostal jsem se do Anglie a západního Německa... Když se ale člověk chtěl někam podívat, mít na soutěže trochu lepší auto, potřeboval na to prachy. A ty bylo nutné nejdřív vydělat.

Jenže značka Jawa ztratila lesk... Kdy se s tebou rozloučila?
No, rozloučila... Asi to v Jawě nebylo zvykem. Skutečného rozloučení se nedočkal ani závodník Franta Šťastný a další, kteří pro firmu udělali mnohem víc. Když pražská část Jawy s výrobou skončila, nabídli mi, že bych mohl dojíždět do Týnce nad Sázavou, ale to se mi zdálo přece jen hodně kilometrů

Měl jsi pod palcem nějaký nový pracovní poměr?
Neměl, ale přes známé, kteří dělají úpravy aut na ruční řízení, se o mně dověděla firma, která tady vyrábí a prodává mechanické i elektrické vozíky, zvedáky a další věci, a ta mi nabídla, abych pro ni dělal něco jako dealer.

Práce není jen ekonomická nezávislost. Co to „navíc“ představuje u tebe?
Člověk je něco platný a má pocit jisté důležitosti. Neznám větší neštěstí, než když si někdo z vozíku udělá živnost.

Občas slyším hlasy, že lidé s handicapem pracovat nechtějí, zájem o zaměstnání jen předstírají. Znáš takové?
Není jich moc, ale právě ti jsou hodně vidět.

Co lidem s postižením může pomoci obstát na trhu práce?
Určitě vzdělání. Jazyky. Musí získat pocit, že jsou konkurenty, že něco umějí. Být v něčem špička.

Jsou finanční příspěvky, které zaměstnavatelům zdravotně handicapovaných poskytují úřady práce, dostatečně motivující?
Menší firmy mají zatím radši o dva zaměstnance míň, aby zůstaly pod limitem a postižené zaměstnávat nemusely. Ale znám jiné, které samy nabízejí, že je vezmou. Vědí tam, že když k nim zaměstnanci s handicapem nastoupí, jsou spolehliví.

Mluvíš z vlastní zkušenosti?
Samozřejmě jsou mezi námi – jako mezi „normálními“ lidmi – nespolehliví, ale v gruntu si většina postižených práce váží.

Teď se tedy v zaměstnání pohybuješ zase u kol – i když trochu jiných. Uspokojuje tě ta práce?
Hlavně když vidím, že dobře poradím. Malér je totiž v tom, že po úrazu žádnou pomůcku, tedy ani vozík, nechceš. Na co já něco takovýho budu potřebovat?! Já budu dobrej! A pak si necháš předepsat první, který ti někdo ukáže, a musíš se s ním pět let trápit, protože až potom máš nárok na nový.

Jak by se tedy mělo poradenství organizovat?
Já si myslím, že pojišťovna, výrobci a distributoři by měli techniku půjčit především do rehabilitačních ústavů. Pacienti by ji pro začátek měli jen zapůjčenou k vyzkoušení. Někdo až po řadě měsíců ví, co mu bude vyhovovat. A ne po pár týdnech, kdy se mu poukaz na vozík obvykle píše a on neví, co ze sebe cvičením dostane. Z nemocnice do ústavu přijde každý špatný, například zádovou opěrku potřebuje málem až po uši, a doma zjistí, že vystačí s vysokou jen třicet centimetrů.

Máme u nás v současné době nabídku vozíků dostatečně pestrou?
Určitě. Je tady konkurenční prostředí, problémem zůstává vhodně si vybrat.

Jsi právě v třeboňských lázních. Postrčily tě sem víc obolené klouby a bahno, nebo spíš rybníky v okolí?
Bohužel víc ty klouby. Letos je to jednačtyřicet roků, co jsem na vozíku, po celou tu dobu všechno dělám rukama, a klouby bolí. Třeboňské „bláto“ je na ně blahodárné. Tady v jižních Čechách je pro mě a pro kamarády ráj. Letos jsme tady tři – a všichni závodně rybaříme.

Tobě se zdálo, že máš aktivit ještě málo?
Docela nedávno jsem si uvědomil, že jsem něco jako předskokan. Byl jsem mezi prvními, kteří začali dělat na vozíku závodně atletiku, ve Vídni u toho, když se jela autem první jízda zručnosti, pak mě chytilo plavání, Čechoslováci se zúčastnili v roce 1972 v Heidelbergu olympiády, kde se mimo olympijské disciplíny jela soutěž v autech, kterou jsem vyhrál, potom jsme začali hrát košíkovou, přišlo závodní rybaření...

Souvisí i rybaření s tvými dispozicemi k soutěživosti?
Začínal jsem už jako malý vedle táty. Když jsem klukům, se kterými teď jezdím na závody, ukazoval svůj žákovský rybářský průkaz, zjistili jsme, že oni tehdy nebyli ještě na světě!

Ctíš tradice i tím, že první rybu každý rok vracíš vodě?
Určitě. Závodní rybařinu nás učí naši nejlepší rybáři – a ti se umějí k rybě a vodě chovat.

Jaký úlovek je tvým zatím nesplněným snem?
Nikdy jsem nechytil většího sumce.

Za koho, v jakém dresu závodíte?
Za rehabilitační ústav Kladruby, kde je organizace tělesně postižených rybářů.

Kam vyrazíš s pruty zítra?
Asi na Nežárku. To je krásná řeka, kterou miluju.

Taky volant auta. Prý jsi byl v Itálii u pilota formule jedna Ragazzoniho...
Když měl Clay Ragazzoni havárii a skončil na vozíku, začal spolupracovat s firmou, která vyrábí systém na ruční ovládání automobilu, a založil na okruhu u Říma pilotní školu pro tělesně postižené. Jeden z kurzů byl pro zahraniční řidiče, kteří ovládají auto systémem té italské firmy, a protože jsem se italsky domluvil, měl jsem to štěstí, že jsem s ním jezdil zkušební jízdy. To byl obrovský zážitek. A ještě větší, když mě na okruhu svezl ve svém ferrari.

Řekni člověku, který na okruhu auto nikdy neřídil, jaká „chemie“ pracuje v hlavě, když je na tachometru hodně moc.
U každého jiná. Já jsem s tím vyrostl, tak pro mne je ten adrenalin příjemný, ale pro jiného, kdo tam přijde se strachem a musí ho překonávat, je nebezpečný. A pro lidi kolem taky.

Už dlouho se o tobě ví, že jsi se přes vozík spřátelil se spisovatelem Bohumilem Hrabalem. Kdy jste se potkali poprvé?
V pětašedesátém roce. Začínal opatrně: Ahoj, jak se máš? Tady mají dobrý pivo a tak. Opravdu jsme se spřátelili někdy v dvaasedmdesátém, kdy jsem s ním ujel každý víkend třicet pět kilometrů, protože se mnou jezdil z Kerska do Prahy.

Dělal jsi mu tedy třicet let taxikáře?
Řekněme jednosměrného.

V Kersku jste byli sousedé – chataři?
Ano, třicet roků.

O panu Hrabalovi se říká, že byl polyhistor.
Pro nás byl živou encyklopedií. Výtvarné umění, literatura, květiny... Kolik on o všem věděl! Opravdu ho zajímalo úplně všechno. Roztomilé bylo třeba, když nás chodil okukovat, jak hrajeme bocciu. Bylo nás u mě na zahradě šest, všichni vozíčkáři, přijel na malém skládacím kole, opřel se o vrata a koukal na nás, jak těmi koulemi, které jsem přivezl z Itálie, házíme.

Jen koukal, nepřidal se?
Ne, spíš se bavil. Třeba jela kolem pěkná paní a pan Hrabal na nás upozornil: „To je hezká hra! A ty vozejčky jsou k tomu?“

Říká se, že přátelství mužů prověřují jejich manželky a čas.
Paní Hrabalová se s mojí ženou spřátelila natolik, že když byla nemocná a věděla, že to s ní asi dobře nedopadne, prosila manželku, aby se na Bogana občas podívala a třeba mu i posloužila s prádlem a úklidem v pražském bytě. Tohle moje žena dělala až do konce. Dokud byl zdravý, chodil k nám v Kersku každý víkend, trávili jsme společně i silvestra.

Navštěvoval jsi s ním i hospodu v Kersku, slavnou ze Slavností sněženek?
Hospoda byla pro něj zvláštní místo. Často říkával: „Já vás vzdělám třeba i proti vaší vůli, vy parchanti!“ A přinesl tam článek o stromech nebo o houbách, který našel v novinách. Jednou nám vyprávěl, že z kerských dubů měli v Holandsku osy kol větrných mlýnů.

Taky články, kde se psalo o něm?
Občas. Jako v každém i v něm bylo trochu ješitnosti. „Na tohle se taky podívejte,“ říkával. Ale spíš nosil něco třeba o Salvatoru Dalim, publikaci, grafický list.

Jsou v Kersku mezi lidmi opravdu tak přátelské, až idylické vztahy, jak o nich vypráví film?
Žijeme tam pořád jako jedna velká rodina – děti tam každému chlapovi říkají strejdo. A nikdo nerozlišuje, a já doufám, že to vydrží, jestli je někdo zámečník nebo univerzitní profesor. Pořád platí: strejda, teta, ahoj Pepíku. Vedou se seznamy, kdo má kdy narozeniny, a pak se společně oslavují. Sousedé sehrají nějakou scénku nebo vymyslí taškařici, a z toho pak jsou fotografie. Pan Hrabal přinesl ze stoupy ve sběrných surovostech, jak on říkal, hodně starou knížku, třeba kuchařku, a obrázky do ní vlepoval. Z toho vznikla originální fotografická kronika asi třiceti let Kerska.

Říká se taky, že rád cestoval.
Dokud mohl, pořád Kerskem chodil. A nejen tam, taky po Evropě. V Paříži zažil krásnou příhodu. Na ulici se ptal dvou chlapíků na nějakou kulturní zajímavost, ptal se francouzsky, a jeden z těch dvou povídá česky: „Hergot, dneska je úterý, kdyby pan Hrabal nebyl touhle dobou U tygra, tak bych řek, že to musí bejt von!”

Ve filmech, které podle jeho knížek natočil režisér Menzel, je k vidění spousta půvabných postav. Pocházejí opravdu z Kerska?
Určitě. Několik jsem jich tam zažil, nejvíc asi na chatě u Slávka, bratra pana Hrabala. Tam taky byla představená Magda Vášáryová, že bude hrát hlavní ženskou roli v Postřižinách. Režisér Menzel ji přivedl panu Hrabalovi ukázat. Ten ji přehlédl a povídá: „Já jsem si myslel, že jste víc ženská.“ A paní Vášáryová se pěkně vypnula a řekla: „Ale ja som ženská!“

Tebe si vybral za předlohu postavy jedné z povídek.
Jsme na vozíku trochu jiní, výjimeční, já jsem byl navíc zaměstnaný, závodil jsem – to všechno ho zřejmě zaujalo.

Konec pana Hrabala byl pro tebe asi hodně smutný...
Moc. I když o něčem takovém často mluvil. Byl celý život vždycky svůj a vnitřním světem svobodný, na konci ale odkázaný na cizí pomoc, na vůli cizí pomoci. O volbě se nedalo mluvit.

Můžeš říct, jestli a čím tě přátelství s ním obohatilo?
Sedánky u jeho bratra, kam za ním jezdili kumštýři, to byla univerzita. A moc si vážím toho, že můžu říct, že byl můj přítel.

Jan Nouza