Pro mladé Čechy není v rumunském Banátu práce, hromadně se stěhují do Čech
31. 7. 2006 - PRAHA [Radio Praha]
-Obec Rovensko v rumunském Banátu/Foto Rádio Praha-
Rumunský Banát se i o letošních prázdninách stává cílem mnoha českých turistů. Češi sem míří s určitou nostalgií - dodnes tu totiž mohou na vlastní kůži zažít, jaké to je spát na seně, ráno se napít čerstvě nadojeného mléka nebo večer posedět s hospodáři na dvoře selského stavení a okusit domácí slaninu, právě vytaženou z komína. Pro Čechy, kteří tu žijí už v páté, šesté generaci, však život v Banátu není právě idylický. Není tu práce, takže mnoho mladých lidí raději volilo odchod - stovky a stovky jich míří zpět do České republiky. O tom všem hovoří učitelka z Nové Moldovy Alena Gesce: "Já učím na rumunské škole, ale skupinu českých dětí vyučuji i česky. Spolu s manželem, který je historik, jsme napsali Dějiny a tradice české minority v Rumunsku. Je to učebnice, podle které se bude vyučovat v šesté třídě."
A jaká tedy alespoň v krátkosti je historie českých vystěhovalců v rumunském Banátu:
"Před dvě sty lety, skoro před dvěma sty lety, v roce 1823, byl Jižní Banát liduprázdný. Stal se uherskou provincií a v této době tu vznikla vojenská hranice. Ta část, která musela provincii hlídat proti tureckým útokům. Vojenské úřady musely tuto oblast nějak osídlit a začaly přivádět kolonisty. Byli tam němečtí a srbští kolonisté, ti se ale usazovali v banátské nížině, v Banátském Poli, a hornaté kraje stále zůstávaly prázdné.
V této době žil v Oravici velký boháč, který pracoval s dřívím. Pronajal od vlády velké oblasti lesů, lesy vykácel, dřevo prodal a půdu zase vrátil zpět vládě. Potřeboval v této oblasti lidi, dřevorubce a dělníky, kteří by to dřevo káceli. Poslal proto agenty do Čech, kde lidé žili dosti těžko, řemeslníci i rolníci. Podařilo se jim přemluvit spoustu lidí.
Slibovali jim pole, tolik, kolik budou moci obdělat, potom jim slibovali zadarmo dřevo na vystavění domků, i to, že budou na deset let zbaveni všech daní a vojenské služby. To bylo pro české lidi jako země zaslíbená. Několik rodin se sebralo, do vozů složily z domácího nářadí, co se dalo, vozy pokryly rohožemi a vydaly se na cestu. Vozy byly tažené voly.
Tak se Češi dostali do této oblasti. Když ale přišli, viděli, že to není tak, jak se jim slibovalo. Byli vyloženi v lese, na začátku si vykopali nějaké boudy v zemi, které pokryli syrovým dřívím a na to dali drn. Tam žili, nežli si postavili dřevěné domky. Trvalo to nějaký rok a lidé už reptali, naříkali a litovali, že opustili svoje malé domečky. Už se ale nešlo vrátit, nebyla zpáteční cesta.
Druhá vlna kolonizace byla v roce 1826, kdy se osídlování této oblasti už ujaly vojenské úřady. Založilo se dalších pět vesniček. První vesnice, kam přijeli s těmi vozy, byla Svatá Helena. Je to jedna z největších vesnic. Další vesnice byly založeny v letech 1826 - 30. Jsou to Gerník, Eibental, Bígr, Rovensko a Šumice."
Paní učitelka Gesce nám při návštěvě v rumunském Banátu nabídla i tradiční koláče. které se prý v českých rodinách pečou dodnes. "Jmenujou se horácké koláče s třemi kabáty, Mají náplň povidlovou, tvarohovou a ořechovou. Na ně se kápne smetana a posypou se skořicí. Každá náplň má zvláštní vůni. Do povidel se dává hřebíček, do tvarohu citron a do ořechů rum. Jsou výborné. Ty recepty si přinesly naše prababičky z Čech."
Jaká je ale současnost a zejména budoucnost českých krajanů v rumunském Banátu? Zřejmě ne jednoduchá. Alena Gesce ji jako učitelka vidí hlavně v tamních dětech: "Děti jsou šikovné, podaří se jim projít i na střední školy, které jsou jenom ve městech. Část z nich jde i na vysoké školy. Ale potom, když skončí školu, nemají kde pracovat. Musejí proto odejít do Čech, protože jinak se neuživí. My doufáme, že se to tu ještě nějak udrží, záleží jenom na tom, jestli třeba přijdou nějací podnikatelé, aby mládež měla pracovní místa. Potenciál by byl. - Bude to trvat! Když to trvá dvě stě let, potrvá to i dál."
Milena Štráfeldová