Současně proti chudobě i terorismu

13. 7. 2005 -

Hospodářská krize 30. let 20. století vyprodukovala masu extrémně chudých lidí. Právě na nich stavěl nacismus. V podobné situaci jsou dnes milióny lidí po celém světě. A právě na jejich pocitu vyloučení staví terorismus. Naposledy uhodil ve čtvrtek 7. července, kdy se extrémní chudoba dostala na jednání skupiny G 8 ve skotském Gleneagles.

Aby se vyspělé země nebezpečí radikálních ideologií vyvarovaly, po 2. světové válce začaly budovat sociální stát. Cílem bylo zahrnout všechny občany do společnosti a předejít tak formování vyloučených skupin na jejím okraji, z nichž se rekrutuje podpora radikálním hnutím.

Podobně nyní potřebujeme uspořádání, které bude schopno zahrnout všechny složky světové společnosti a zbavit tak radikální organizace podpory. Plán Blaira a hnutí proti chudobě – navýšení rozvojové pomoci, odpuštění dluhů a narovnání pravidel světového obchodu – je prvním krokem tímto směrem. V Gleneagles byl zčásti skutečně učiněn a vyslal tak pozitivní signál do budoucna. I přesto se objevují skeptické hlasy.

Staré víno v nových nádobách

Podle skeptiků není možné, aby Blairova iniciativa čehokoli dosáhla. Podle těchto hlasů hlavní problém třetího světa spočívá v tamních zkorumpovaných režimech. Rozvojová pomoc skončí v kapsách zkorumpovaných vůdců a vytvoří mezi jejími příjemci kulturu závislosti. Proto je podle nich úsilí Bona, Blaira a jim podobných populismem, který nahrává africkým diktátorům, obyvatelstvu však nic přinést nemůže. Tato kritika se bohužel snaží vylít vaničku i s dítětem.

Vraťme se k paralele se sociálním státem. V 70. letech 20. století napadla pravice neúnosnou míru přerozdělení, která charakterizovala evropské sociální státy. Podle kritiků neadresné sociální programy chudobu likvidovat nedokázaly. Naopak ji prohlubovaly tím, že na nich příjemce dávek činily závislými. Ničily podmínky pro jejich samostatnost.

Sociální stát se musel zeštíhlit. I levice byla nucena reformulovat svůj program. Její spoléhání se na stát bylo nahrazeno rostoucí důvěrou k samostatné aktivitě jednotlivců. Ti však nebyli chápáni jako atomizované jednotky, jak je vidí liberální pravice, ale jako sociální bytosti schopné spolupráce v rámci sdružení občanské společnosti. Neadresné programy vystřídala taková strategie pomoci potřebným, která by jim umožnila, aby si pomohli sami. Sociální dávka určená pro spotřebu byla nahrazena investicí do lidí. Cílem se napříště stala aktivizace jednotlivců skrze investice především do vzdělávání.

Investice namísto pomoci

Nyní máme příležitost využít zkušenosti, kterou učinily státy, na vztahy mezi nimi. Neadresná pomoc ekonomickému růstu skutečně nepřispívá. Řada chudých zemí je navíc v rukou zločinců, kteří úsporu z odpuštěných dluhů neváhají utratit za nákup zbraní. Bez vytvoření vhodných podmínek neexistuje mezi rozvojovou pomocí a ekonomickým rozvojem žádná souvislost.

Znamená to však, že by si měly bohaté země umýt ruce? Nikoliv. Vše, co to znamená, je potřeba uzpůsobit strategii rozvojové pomoci. A to podle návodů, které jsou již dlouhou dobu k dispozici. Rozvojová pomoc nemůže přinést žádné očekávané přínosy, pokud bude chápaná jako pro spotřebu určená dávka. Naopak – jejím cílem musí být zvyšování schopnosti příjemce, aby si byl schopen pomoci sám. Aby mohl dosáhnout ekonomické samostatnosti. Jak upozorňuje například nositel Nobelovy ceny za ekonomii Amartya Sen, ekonomického rozvoje lze dosáhnout nikoli momentálním zvýšením příjmu jednotlivců, ale zvýšením jejich schopnosti jednat svobodně. Pokud zvýšíme příjem člověku, který nemá relevantní vzdělání ani adekvátní zdravotní péči, viditelné proměny nedosáhneme. Pokud prostředky vynaložíme na investice do vzdělávacího a zdravotního systému, zlepšujeme tím schopnost lidí vstoupit do ekonomické interakce a rozšiřujeme možnosti jejich voleb. Vytváříme podmínky pro ekonomický rozvoj.

Potřeba celistvé strategie

Ani investice do lidských schopností však nikdy nepřinesou ovoce, pokud se nezmění pravidla mezinárodního obchodu. Rozvojová pomoc nebude mít pozitivní dopad, pokud nebude existovat prostředí, které umožní získané schopnosti využít. Investice do vzdělání bude k ničemu, pokud ten, který jej nabyl, nebude moci soutěžit za relativně rovných podmínek. Obrazně řečeno, ani vzdělaný zemědělec se zdravotním pojištěním nebude moci čelit dovozu dotovaných potravin z EU nebo USA. Rozvojová pomoc je tak jen jednou položkou rozsáhlejšího balíku změn, které je nutné provést, má-li dojít v boji proti chudobě a vyloučení k pozitivnímu posunu. Doufejme, že si to v prosinci uvědomí delegáti ministerské konference Světové obchodní organizace v Hongkongu.

Autor působí na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity a v Pražském institutu pro globální politiku – Glopolis.

Zkrácená verze příspěvku byla otištěna 11. 7. 2005 v MF DNES.

Ondřej Císař

DISKUSE - KOMENTÁŘE:

7. 10. 2005

Hitler dnes a vcera aneb Bush a jeho partaStanislava