Zabili mi kamaráda

17.1.2006

Autor: Jarmila Johnová

Každý večer chodím kolem pomníčku v místě, kde auto srazilo chodce při přechodu Italské ulice v Praze do parku. Je to každodenní připomínka, co se může nejohroženějším účastníkům silničního provozu snadno přihodit. K pomníčkům, které lemují silnice a které se příliš nelíbí Technické správě komunikací, přibude další. Téměř pod okny městského úřadu Prahy 7 srazilo 6. ledna auto Jan Bouchala, 30ti letého cyklistu, mého kamaráda a spolupracovníka, předsedu sdružení Oživení, neúnavného propagátora cyklistiky, bezpečných cest pro děti a města bez automobilové agresivity. Nelze na něj zapomenout ani ho nahradit v žádné z jeho rolí - jako občana, přítele, partnera či otce sotva tříletého Kubíka.

Takhle podobně znějí všechny nekrology, jenže já se odmítám s jeho smrtí smířit a udělat za ní tečku. Jedinou možností, jak to provést, je v jeho práci pokračovat, tedy usilovat o to, aby se podobné tragédie neopakovaly. Není totiž pravda, že smrt chodce nebo cyklisty na silnici je nutná daň za nezbytnou a jinak užitečnou motorizaci společnosti. Nejde o žádnou ránu nevyzpytatelného osudu, které nelze zabránit. Provoz na silnicích ve městě lze uspořádat tak, aby v ní dobře koexistovali motoristé, cyklisté i chodci. Není žádný rozumný důvod, proč by se měl provoz řídit nejsilnějšími z nich - motoristy. I když si to všichni neuvědomujeme, silniční provoz netvoří jen auta, ale jeho přirozenou součástí jsou také chodci a cyklisté.

Cesty ve městě nemusejí být nebezpečné a jsou známy způsoby, jak to zařídit: například předřazovacími pruhy pro cyklisty na křižovatkách, nejrůznějšími prvky dopravního zklidnění. Pro všechny nejbezpečnější způsob, jak se po městě pohybovat, je zpomalit. V 30 až 40 km rychlosti nikoho nezabijete. Některá města v Evropě to již začínají chápat, říkají si Slow Cities. Kéž se k nim přidají i česká města.

Technicky nesmyslné - 25. 5. 2008 - SJ Tvrzení, že, cituji "ve 30 až 40 kmph nikoho nezabijete" je technický nesmysl mimořádně těžkého kalibru. Je to něco podobného jako myslet si, že v zahradním jezírku, kde je 20 cm vody, se nelze utopit. Utopit se lze i v louži na ulici, padne-li do ní člověk dostatečně nešťastně. Zrovna tak se lze zabít pádem z pouhých několika desítek centimetrů. Myslím, že i poměrně průměrně inteligentnímu jedinci je jasné, že přes omezování rychlosti, vydávání limitů na hloubku zahradních jezírek, stavění jedno- a méněpatrových domů a jiná restriktivní opatření cesta nevede. Nechci ale jenom kritzovat, mám i řešení: kdyby cyklisté ve své většině znali a respektovali dopravní předpisy alespoň tak, jak je ve své většině respektují motoristé, tak by jich na silnicích tolik neumíralo. Že cyklisté tvoří mimořádně neukázněnou skupinu účastníků provozu na pozemních komunikacích je jasné každému, kdo měl kdy tu čest vidět je v akci na vlastní oči, a to měl myslím každý. Dalším problémem je, že jejich výstřelky jsou jim bezmezně tolerovány a zcela chybí vůle je odkazovat do patřičných mezí (už někdy někdo slyšel, že by cyklista dostal pokutu za rychlou jízdu, přejetí plné čáry, nedání přednosti? Já jsem za posledních cca 15 let zaregistroval jeden případ, což skutečně není mnoho.). Měření dvojím metrem mi osobně velmi vadí. Když se já budu s autem otáčet na přechodu, byť i prázdném, tak jde o poměrně závažný přestupek. Pojede-li cyklista po přechodu (v praze jde o situaci, jíž ve špičce vídám dvakrát třikrát denně), jde principielně o stejně závažný nebo závažnější přestupek, přesto nemám pocit, že by to někdo (např. PČR) registroval, neřku-li dokonce vymáhal nějakou nápravu. ODPOVĚDĚT